ARMÉNIE - den 8. - 6.10.2012

Smbataberd – Tsakhatskar - Selim karavanseraj

Ráno jsme zaplatili za ubytování (42000 za dva na 3 noci), pan domáci nám přitom vysvětlil účel rezavé roury, která se povalovala na dvorku mezi jiným čurbesem. Tady se do toho pouští studená voda, tady se pod ten kotlík strčí plynový hořák, sem se dá zkvašené ovoce a tady teče vodka.

Korejec a Japonka nalezli do auta k Izraelcům a vydali se na Chondzoresk. My jsme se vraceli na sever, stejnou cestou jako jsme sem přijeli (ona ani jiná možnost není) až za Jechegnadzor, kde jsme zahli na sever přes hory k jezeru Sevan.

Bylo ještě brzy a tak jsme se rozhodli, že se zkusíme podívat na pevnost Sambataberd (Smbataberd), ležíci v horách západně od silnice. 10km za Jechegnadzorem jsme zabočili doprava a po dalších třech kilometrech jsme minuli odbočku doleva. Když nám to došlo, vrátili jsme se, vjeli do bočního údolí a po stále se zhoršující silnici jsme přijeli do vesnice Artabuink . (Pozor na jména vesnic: dřív se tahle vesnice jmenovala Jechegis (Yeghegis). Teď toto jméno nese vesnice v jižnějším údolí, která se dříve jmenovala Alajaz (Alayaz). Některé mapy, například ruská topografická, mají staré názvy vesnic.) Tam jsme se ptali na cestu na pevnost. Ano, to je támhle, máchl muž rukou někam doprava nahoru, ale tímhle tam nedojedete. A dá se tam pěšky? Jistě, nechte to za vesnicí a běžte doprava přes vodu.

Ujeli jsme pár set metrů za poslední domy a tam odbočovala cesta k potoku. Nechali jsme auto mimo cestu, vzali jsme si jídlo a nějakou vodu, obuli pohorky a vydali jsme se na cestu. Mírně se svažující rozblácenou cestou k potoku, pak po kamenech přes něj – nakonec se ukázalo, že tenhle brod byl jediným místem bránícím průjezdu našeho auta k pevnosti – a dál po dobré cestě vzhůru do stráně. Cesta se větvila: doprava, k jihu, na pevnost, doleva, na sever, ke klášteru. Šli jsme k pevnosti. Zeleň na dně údolí se rychle změnila v suché byliny a ojedinělé keře, slunce pálilo a cesta stoupala a stoupala. 2.5km je kousek, ale docela se nám to protáhlo. Konečně tu byla pevnost. Opravená hradba a v ní branka. A před pevností domek s již dlouho nefunkčními záchody. V pevnosti nic nebylo. Rozsáhlé prostranství zarostlé nízkou vegetací obehnané hradbami a v nejvyšším bodě zajištěné zbytky zdí. Voda se sem prý přiváděla potrubím od vzdáleného kláštera a tak obránci vydrželi i dlouhé obléhaní – dokud to útočníkům nezačalo vrtat hlavou a neposlali žíznivé koně, aby zdroj vody našli.

Byl odtud nádherný rozhled do údolí, kterým jsme přijeli i do sousedního, kam jsme při hledání cesty zabloudili, a pak dál na sever k horám Vardenis. Dalekohled prozradil severně od nás, asi dva kilometry daleko, dva kostelíky: klášter Cachackar (Tsakhatskar). Půjdeme se tam podívat, ne?

Zatímco jsme obědvali, dorazila školní výprava a měla z nás zjevně povyražení. Nechtělo se nám být s nimi a tak jsme opustili pevnost směrem ke klášteru. Po počátečním klesání se cesta táhla po vrstevnici a až v závěru se zvedala do dalšího svahu. Na kraji velké louky stáčela od kláštera a tak jsme zamířili přímo k cíli, přes louku s kravinci a pak přímo vzhůru. Kolem nás byl starý hřbitov, pár stromů a keřů, povalené kačkary zarůstaly travou.

Vystoupali jsme k většímu kostelu, který je zasvěcen Sv.Karapetu, tedy Janu Křtitelovi. Okolo oken a dveří je ornamentální výzdoba, vnitřek je prázdný. Opodál stojí druhý, menší kostel (Sv.Hovhannes), založený roku 939. Vnitřek je jednoduchý a ve srovnání se sousedním kostelem malý – nesloužil ke shromažďování věřících, ale jako hrobka.

Opodál, asi 100m západním směrem, zarůstají travou a křovím zříceniny klášterních budov. Po zemi jsou roztroušeny zdobené stavební kameny, kačkary a i kamenná vana se najde. Je tu klid, výhled na okolní hory. Na západ se táhne hřeben končící vrcholkem korunovaným zbytky pevnosti Sambataberd. A široko daleko v okolí nikde ani noha.

fotografie: Smbataberd, Tsakhatskar

Výlety v Arménii - záznam tras z GPS

Procházka byla byla příjemná, ale oproti plánu se tak o dvě hodiny protáhla. Dolů k autu jsme došli tak v půl šesté, dopili poslední kapky vody a spěchali jsme dál k Sevanu. Silnice vytrvale stoupala údolím a v jeho závěru přešla do série serpentin, které nás dovedly až do výšky 2410m do průsmyku Selim. Asi kilometr před průsmykem byl vpravo pod silnicí rovný plácek a na jeho kraji blíže k silnici stála přikrčená dlouhá stavba z šedého kamene, Selim karavanseraj. Budova je asi 25m dlouhá, vevnitř rozdělená sloupy nesoucími střechu na tři části. Podél zdi se zachovala koryta na krmení pro zvířata. K vlastní ubytovací budově přiléhá ještě předsíň (tak 5x10m) s krásně zdobeným portálem. Karavanserai byl vystaven v první polovině XIV. století a v sovětské éře opraven do stavu, v jakém jej naleznete dnes. Za tento den to bylo určitě nejzajímavější místo.

fotografie: Selim Karavanseraj

Za průsmykem už silnice padala jen pozvolna až k Sevanu, který je ve výšce asi 1900m. Denní světlo se už úplně vytratilo. Posledních pár kilometrů jsme projížděli zástavbou nízkých domků, zahlédli jsme fabriky, kteríé vypadaly, že jsou mrtvé. Ceduli Martuni jsme našli, pak ale za čas následovala cedule konec obce a hotel Alaškert, který jsme si vyhlédli k bydlení, nikde, stejně jako cokoliv jiného, kde by se dalo přespat. Jeli jsme dál a v další obci jsme se v potravinách zeptali, jestli je tam něco k bydlení. Odpověď byla záporná, ale Alaškert prý funguje. Vrátili jsme se do Martuni a na křižovatce jsme se zeptali na hotel zevlujících vojáků. Je to jednoduché. Musíte támhle zahnout do města. Silnice od průsmyku totiž centrum obchází, nikde není směr značený a potmě se špatně orientuje.

Kodrcali jsme po rozbité vozovce hlavní třídy a hotel se pak skutečně nedal přehlédnout. Osmipatrová socialistická stavba převyšovala i opodál stojící paneláky, které díky obkladu červeným tufem vypadají horší, než ve skutečnosti jsou. Vestibul hotelu zel prázdnotou, vypadalo to, že hotel je vystěhovaný. Ve vrátnici ale kdosi seděl. Ano, dvojlůžkový pokoj máme. Vrátný se dlouho probíral tabulkou napsanou rukou na papíře, pak si jiným papírem založil 410 a jal se vypisovat bumážku. Bylo to poprvé, kdy někoho zajímala naše jména. Následoval zápis do knihy, zaplatili jsme 10000 za oba a byli jsme posláni za děžurnou do třetího patra.

Koberce na schodech byly špinavé, první patro bylo zabedněné a povalovaly se tu staré lednice a srolované koberce. V dalším patře nám děžurná, sídlící v části oddělené skleněnou přepážkou polepenou papíry, vyměnila papír za klíč a šli jsme ještě výš. Tady už byly koberce čistší a pokoj, který jsme dostali, byl čerstvě (nedo)renovovaný. Čistě vymalováno, čistý nový nábytek, nově vybavená a obložená koupelna, čisté povlečení na postelích. Někdo se snažil hotelu vdechnout nový život a investoval do něj peníze, narazil však na ignorantství či neschopnost těch, kdo úpravy prováděli. Špatně přebroušené prošlapané parkety, zámek na dveřích namontovaný opačně, takže nás kdokoliv mohl zvenku zamknout, dveře poškozené zřejmě při transportu, instalace vody tenoučkými trubkami vedenými po povrchu, teplá z drahé baterie tekla ve vlnách (studená - teplá - žhavá - a zase znova). Ptali jsme se na jídlo a děžurná nás dovedla o patro níž do bufetu, kde byl bodrý chlapík sršící vtipem. Vyjmenoval, co od něj můžeme dostat k snídani, ale teď k večeři nic. Je tu někde restaurace? Někde u jezera, máchl neurčitě rukou. Pojedli jsme tedy kus chleba ze zásob.

den 9. : Martuni – Noratus – Hayravank – Dilijan (podél jezera Sevan )

---

úvod	info	Jerevan	Garni, Geghard	Khor Virap, Echmiadzin	Aragats, Amberd	Noravank, Zorats Karer	Ughtasar, Tatev
Khndzoresk, Goris	Smbataberd, Selim k.serai	Noratus, Dilijan	Haghartsin, Kobayr	Sanahin, Haghpat	Akhtala, Alaverdi	Odzun, Lori Berd	Jerevan