kapitola 10.

Džajpur a Ámbér (Jaipur, Amber/Amer)

Džajpur - pohled z Havá mahalu

Džajpur je dnes hlavním městem Rádžasthánu a se svými více než dvěma miliony obyvatel zároveň městem nejlidnatějším. Historie města je poměrně krátká. Podobně jako například Džódhpur či Udajpur, i Džajpur byl založen "na zelené louce" v době, kdy původní hlavní město přestalo vyhovovat rostoucím požadavkům. Tím původním hlavním městem byl v tomto případě Ámbér, vzdálený od Džajpuru jen pár kilometrů a panovníkem, který nové město založil, byl Džajsinh II. z rádžpútského klanu Kačhváhů. A město, jak jinak, pojmenoval po sobě. Stalo se tak roku 1727.

Založit nové hlavní město, to není jen tak, a Džajsinh II. to nebral na lehkou váhu a náležitě se na to připravil. Ne nadarmo jej mughalský vládce, stařičký Aurangzéb, který už v životě leccos viděl, poctil titulem Saváí, což znamená něco na ten způsob, že pobral víc rozumu než leckdo jiný. Takže tenhle Džajsinh II. se ponořil do starých rukopisů, nastudoval spis Vastušástra, pojednávající o architektuře, a hlavně měl šťastnou ruku při výběru architekta. S ním pak na dně vyschlého jezera za osm let vystavěl urbanisticky promyšlené město s pravidelnou sítí širokých ulic. Město bylo členěno do devíti částí, symbolizujících devatero nejdůležitějších nebeských těles, přičemž palác zabíral části dvě. Džajsinh II. se věnoval i vědám a v novém městě vystavěl astronomickou observatoř Džantar mantar (Jantar Mantar, v sanskrtu tato slova znamenají něco jako "přístroj k výpočtům"). Džajsinhovi následovníci si sice většinou ponechali hrdý titul Saváí a pokračovali ve výstavbě a zvelebování města, žádný z nich se však již zakladateli Džajpuru nevyrovnal.

Cesta k prosperitě kačhvážského panství byla umožněna dlouhodobou spoluprací s mocnými sousedy, Mughaly. Rádžpúti zastávali vysoké posty u dvora, veleli mughalské armádě a díky tomuto spojenectví se volně rozvíjel obchod a umění. Cenou za prosperitu byly špatné vztahy se sousedními rádžpútskými klany. Rádža Mán Sinh například velel mughalským vojskům v bitvě proti mévárskému Pratap Sinhovi u Haldíghátí v roce 1576.

Narivalája jantra

Džajpur pro nás začal, stejně jako většina měst na naší trase, nádražím. Hned na peróně nás odchytil muž v uniformě, představil se jako pracovník služby turistům a pustil se do výkladu, jak nejlépe sehnat taxíka, kolik by měl stát, na co si dát pozor... Hned byl také po ruce řidič ambassadoru, který se stal naším dopravcem při obligátním shánění ubytování. Zdravotnice naší výpravy rozhodla, že při zdejší úrovni čistoty jsou koberce v hotelovém pokoji nepřijatelné a tak jsme popojížděli od hotelu k hotelu a ne a ne si vybrat. Tady neměli místo, támhle byly koberce, tady to zas bylo drahé. Řidič nad námi kroutil hlavou a u třetího hotelu oznámil navýšení domluveného jízdného. Hotel Bani Park Palace, asi šestý v řadě navštívených, byl nakonec tím pravým.

Džajprakaš jantra

Čistý, dokonce i s mýdlem a ručníky, tichý, s úpravnou restaurací Niharika. Večer jsem sundal igelitový přehoz z televize a vychutnal si závěr bollywoodského filmu v původním znění. Konečně jsem mohl posoudit, nakolik bujnou fantazii měli mladí Indové v Džódhpuru, když mi tvrdili, že vypadám jako Amitabh Bachchan. Ve vypjaté vrcholné scéně stál slavný herec v kruhu dalších postav, stejně jako ostatní v každé ruce pistoli mířící na nejbližšího souseda.

v areálu Džantar mantar

Dlouhé minuty přejížděla kamera z jednoho aktéra na druhého, dramatický dialog nevyhnutelně vedl k prvnímu výstřelu, po němž následovala kanonáda dalších. Vzájemně prošpikované postavy se sunuly k zemi, kamera pomalu přejížděla od jedné tváře k druhé a ve střihu se objevovaly dlouhé pasáže připomínající činy toho kterého zastřeleného. Pak kdosi nasedl do auta a odjel. Ano, pan Bachchan má také prošedivělý plnovous jako já.

Městský palác, observatoř Džantar mantar, vzadu na kopci Navalgarh

Posnídali jsme, dali jsme vyprat oblečení a to už bylo devět a před hotelem čekala motorikša včera objednaná k projížďce městem. Projeli jsme branou v hradbách do Džajsinhova města a zastavili před areálem podivuhodných staveb observatoře Džantar mantar. Na tři desítky roztodivných drobných i větších objektů tu slouží k určování času, polohy nebeských těles, pohybu Slunce ve zvěrokruhu, výpočtu zatmění a kdo ví čemu všemu ještě.

Rašivalaja jantra, vzadu Samrát jantra

Nejnápadnější stavbou je 27m vysoký Samrát jantra (Samrat Yantra), sluneční hodiny se stupnicí po 2 vteřinách. Jeho součástí je i sextant a temné komory s malým otvorem k přesnému určení průchodu Slunce poledníkem. O červnovém a červencovém úplňku se tu při západu Slunce sledoval směr větru a podle něj byla předpovídána síla monzunových dešťů a tedy i úroda. Dalším výrazným přístrojem jsou dvě mramorové polokoule zapuštěné do země, Džaiprakaš jantra (Jai Prakash Yantra).

Samrát jantra

Slouží k určení polohy Slunce a příslušného znamení zvěrokruhu pro ten který den. Znalost znamení je důležitá pro plánování svateb, uzavírání obchodů či zjišťování termínu různých svátků. Polokoule jsou nařezané do šesti pruhů pro usnadnění pozorování a vzájemně se doplňují. Dvanáct malých staveb podobných velkým slunečním hodinám tvoří Rašivalaja jantru (Rashivalaya Yantra), opět se tu zjišťuje pohyb Slunce zvěrokruhem, každá stvaba pro jedno souhvězdí. A pak tu jsou další jantry pro určování, zda se těleso nachází na jihu či na severu, pro měření azimutu a výšky těles nad obzorem, a opět varianty pro určování aktuální polohy Slunce. Na tři desítky jich tu je.

Digansa jantra

Radžendra pol

Procházeli jsme mezi nimi, snažili se podle poněkud nepřehledné příručky (čísla v popise nesouhlasí s čísly v náčrtku) zjistit, která jantra k čemu slouží a jak se s ní pracuje.

Mubarak mahal

Palác je hned v sousedství observatoře, stačí ujít jen pár kroků. Na růžovo natřené omítnuté zdi bez oken byly po džajsalmérských havéli, palácích v džódhpurské pevnosti či čitaurských věžích poněkud zklamáním. V paláci Čandra mahal stále bydlí potomci maharádži, další paláce hostí musea. V jednom z nich můžete žasnout nad neobyčejně jemně a pracně zdobenými oděvy, v jiném vás zamrazí zrůdná vynalézavost výrobců zbraní. K lahůdkám patří třeba dýky kombinované s pistolí nebo dýky, jejichž ostří se uvnitř těla rozskočí do stran. A pak je tu samozřejmě audienční sál Dívání chás s nezbytnými dvěmi obrovskými stříbrnými nádobami na vodu z roku 1901 a pak konečně Pritam nivas čauk se čtyřmi nádherně malovanými portály. Poflakovali jsme se po nádvořích a museích až jsme dostali hlad. Nu což, je tu restaurace. Jídelní lístek s evropskými (tady nesmyslně vysokými) cenami, posezení u stolu - a nefunkční obsluha. Po půlhodině jsme pojedli ze zásob a šli pryč, aniž si nás někdo za tu dobu všiml.

Divání chás	jedna ze dvou stříbrných nádob v Divání chás	Čandra mahal

Zdobené portály Pavího nádvoří (Pritam nivas čauk)			Čandra mahal

Havá mahal

Další zastávkou byl Havá mahal (Hawa Mahal), asi nejznámější ze všech rádžasthánských staveb. Přijeli jsme k němu odzadu a na první pohled nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o stavbu s oním slavným růžovým průčelím. Prosté atrium obklíčené vybydlenými místnostmi a hlavní budova u uliční fronty, která byla s každým patrem užší a užší. Stoupali jsme ušmudlaným schodištěm s červeně zaplivanými rohy vzhůru, až jsme se dostali do posledního patra. Šířka chodby u štítové zdi tu sotva umožňovala projít. Říká se, že kamennými mřížemi s oky tvaru čtyřlístků měly dvorní dámy Saváí Pratap Sinha sledovat ruch na ulici a zůstat přitom neviděny. Neviděny možná, ale pozorovat ruch se otvory mříží příliš nedá.

nádvoří Havá mahalu	Havá mahal	Džajpur z Havá mahalu	poslední patro

Džantar mantar a palác z Havá mahalu

u Jezerního paláce

Tak kam teď? Prý je tu něco, čemu se říká jezerní palác. Motorikša nás vyvezla za hradby Růžového města a zamířila na sever. Skoro za městem se po pravé straně otevřela vodní plocha uvězněná na protější straně hrází opřenou o dva pahorky. Z hladiny vystupoval ostrůvek se stavbou paláce. Řidič tvrdil, že není možné se tam dostat a že to ani nestojí za to. I odtud vypadal palác opuštěně. Bloumali jsme po nábřeží a sledovali místní, kteří házeli na hladinu jezera kousky chleba. Hned po dopadu se hladina zavlnila a cosi skrytého v neuvěřitelně špinavé vodě dárek schramstlo. Nechtěl bych se setkat s něčím, co dokáže v tomhle jezeře přežít a udržet si přitom chuť k jídlu. Se zatajeným dechem jsem pozoroval buvoly, kteří se v řadě jeden za druhým nořili do jezera a překonávali úzký kanál, majíce nad hladinou jen vrcholek hlavy s rohy, nozdry a oči. Přímo před námi vylézali na břeh a překvapivě byli do jednoho celí a nepoškození.

Jezerní palác

U jezera nebylo už co dělat. Po silnici dál bychom se údolím dostali do Ámbéru nebo bychom mohli vyjet na kopec vlevo k pevnostem, to byl ale až zítřejší program. Nezbylo nám tedy než splnit slib daný ráno řidiči a podstoupit výlet po místních manufakturách. Samozřejmě mu šlo o provizi od obchodníků za přivezení zákazníků. Na naše přání jsme ještě zastavili u prodejny "proslulé modré džajpurské keramiky". Po zkušenostech se zručností indických kameníků jsme očekávali subtilní tvary a něžné malby, obchod však byl plný humpoláckých nádob a figurek. Tak odtud si suvenýr nepřivezeme.

na výpadovce	prodejna koberců pana Mehty	modrá džajpurská keramika

ruční tisk látek

A pak tu byla výrobna koberců. Stavení v boční ulici, v jeho temném průjezdu stál velký stav s napnutou osnovou a podle vzorku připíchnutého na tabulce bylo utkáno několik řad. Majitel dílny nám vysvětloval pracovní postup, upozornil, v čem se různě drahé koberce liší, promluvil o materiálech. Hedvábný nebo vlněný koberec? Vlněný má 260 uzlíků na čtvereční palec, hedvábný 1000 a podle toho se také určuje cena. Za vlněný zaplatíte 500 rupií za čtvereční stopu, za hedvábný třikrát tolik. Ale pojďte se podívat, v mém obchodě si určitě vyberete. A tak jsme seděli v rozlehlé místnosti osvětlené mrkavými zářivkami napájenými z agregátu (veřejná síť zrovna vypadla) a majitel obchodu před nás rozbaloval koberce různé kvality, barev, vzorů a velikostí a podle našich reakcí se snažil odhadnout náš vkus a v nepřeberných zásobách najít něco, co by se nám líbilo. Měl smůlu, neměli jsme v úmyslu kupovat koberce, přestože byly relativně levné a leckteré i hezké. Pavel s ním zapředl debatu na téma materiálu použitého na osnovu, upozorňoval na kvality hedvábí používaného v Kašmíru, obchodník hájil svoji bavlnu.

brána Růžového města

Řidič se drobné provize dočkal v dalším obchodě, který nabízel látky a oděvy. Vyšli jsme do patra a opět se nás ujal jeden z prodavačů, usadil nás, nabídl čaj a jal se obvyklou taktikou zjišťovat, na co bychom tak zabrali.

naše taxi: bezpečnost především

Nakonec to byla šála a kravata, předtím jsme však absolvovali přehlídku tištěných ubrusů včetně ukázek výroby. Prodavač přinesl útržek plátna, dřevěná razítka a barvu a názorně předváděl, jak postupně vzniká několikabarevný tisk.

Mezitím se venku setmělo a čekala nás jen rychlá cesta do hotelu a pozdní večeře. Zřejmě to nebylo jejím důsledkem, protože ostatní zůstali bez následků, já jsem však více času než spánkem strávil v podřepu v sousední místnůstce a i v následujících dnech jsem marně postupně pojídal Santax, Smectu a další prostředky, až mě nakonec vysvobodil Normix.

tradiční atrakce: zaklínači hadů

Ráno v půl deváté nás vyzvedl objednaný ambassador jistě starší než kdokoliv z nás, s totálně sjetými pneumatikami, řízený bratrem včerejšího řidiče rikši. Začínal jsem mít dojem, že v Indii jsou vlastně všichni bratři. Původně jsme měli dohodnutou cenu 900 rupií za celodenní výlet, teď však řidič tvrdil, že nevěděl o našem přání navštívit i pevnosti na kopci a že mu to sežere víc benzinu a že musíme připlatit. Nakonec z toho bylo 1100 rupií.

Havá mahal jak ho zná svět

Hned ráno jsme se na skok stavili u Havá mahalu, abychom si prohlédli jeho slavnou čelní fasádu. Na protějším chodníku sedělo několik mužů s píšťalami a tančícími kobrami a předváděli své umění turistům, kteří se již pomalu začínali trousit. Tančící kobry patřily od mého dětství neoddělitelně k pohádkám a příběhům o Orientu a teď jsem konečně legendární atrakci viděl na vlastní oči. Žádná romantika ani dobrodružství, prostě kousek cirkusového řemesla děděného po generace a sloužícího jako jediný zdroj obživy rodinám. Prý to teď indická vláda chce zakázat a zaklínači si nedokáží představit, že by mohli dělat něco jiného. Co ale čekat od doby, která dávno nahradila létající koberce tryskovými motory. Dal jsem mužům deset rupií a vysloužil si kývnutí hlavy a úsměv.

Havá mahal

Jakýsi muž ukázal na mé fotoaparáty a upozornil mě, že když vyjdu do patra v tomhle domě, budu mít nejlepší možný záběr fasády paláce. Prý odtud fotografovali i pro National Geographic. A je to zadarmo, dodával rychle. Takže jsem vešel do domu, vystoupal vzhůru a skutečně našel terasu se slušným výhledem. A také s klenotnictvím. Nemusíte si nic koupit, pojďte dál, jen si prohlédněte, co nabízíme. Další článek v řetízku obživy založené na turistickém ruchu. Služba zdarma a provize.

bambusové lešení

Džajpur z pevnosti Navalgarh

Minuli jsme jezero s opuštěným palácem a o pár kilometrů dál odbočil ambassador doleva a začal šplhat vzhůru svahem. Na rozcestí to vzal řidič vlevo a vraceli jsme se zpátky k Džajpuru po vršku kopce. Tam, kde se plochý táhlý hřeben láme v prudký sráz spadající k městu, postavil Džajsinh II. Navalgarh (Nawalgarh), sídlo pro své manželky. Každé přál stejně a tak kolem obdélníkového nádvoří vzniklo pro každou apartmá s vlastním atriem. Ramsinh, jeden z Džajsinhových následovníků, měl manželek více a tak mu nezbylo než přistavět další patro.

Džajpur z pevnosti Navalgarh

Dnes je Navalgarh nepříliš vyhledávaným tichým místem. Z místností dávno zmizelo vybavení používané kdysi manželkami vladaře a tak se můžete toulat opuštěnými prostorami, vystoupit na plochou střechu a přehlédnout pod vámi ležící Džajpur. Hradby obepínají jako koruna vrchol kopce a pod srázem se rovinou, která prý kdysi byla dnem jezera, táhne k jihu město a dál k obzoru se jeho domy ztrácejí v oparu a smogu. Růžové město je přímo pod vámi, můžete rozpoznat palác i stavby observatoře, více na východ pak jezero s ostrůvkem paláce. Na sever se pak táhne hřeben kopce, na jehož kraji stojíte. A tam také vedla naše delší cesta - jen jsme se ještě trochu prošli pod korunami vzrostlých stromů, než jsme se zase vecpali do čekajícího ambassadora.

Navalgarh

Na hradbách ámbérské pevnosti Džajgarh

Od paláce Navalgarh se řidič vrátil stejnou cestou až na rozcestí. Zde však nesjel do údolí, ale pokračoval dál k severu na druhý konec táhlého hřebene, ze kterého shlíží na starobylý Ámbér pevnost Džajgarh (Jaigarh). První pevnost nad Ámbérem založil v XI. století kačhvážský vládce Kakil Deo, významného rozšíření se dočkala až na počátku XVII. století za vlády Mansinha.

Ámbér

Úkolem pevnosti bylo střežit významnou obchodní cestu vedoucí z Dillí do Gudžarátu a Málvy. Díky spojenectví s Mughaly však pevnost žádnou významnou bitevní vřavu nezažila.

Dělo Džajvan. říká se, že po dopadu jeho koule vytryskl v 30km vzdálené vesnici ze země pramen. A také se říká, že se z něj nikdy nevystřelilo. Vyberte si.

Jižní část pevnosti je možné z valné části obejít po hradbách, na kterých jsou v pravidelných intervalech umístěné záchůdky. Prostor obklíčený hradbami je tu nerovný a skalnatý, zarostlý křovinami. Do skály je tu vyhloubená velká cisterna pro jímání vody přiváděné kanálem po úbočí hory. S vodou se hospodařilo velice pečlivě, po celé pevnosti najdete kanálky pro sbírání dešťové vody a kromě zmíněné otevřené nádrže je tu na hlavním nádvoří ještě jedna krytá. V nejjižnějším cípu pak stojí pod přístřeškem Džajvan, obrovské dělo na kolech, odlité v dílně přímo zde v pevnosti (dílnu je možné navštívit). Metrák prachu mohl dát padesátikilové kouli energii k pětatřicetikilometrovému letu vzduchem, nikdy k tomu však neměl příležitost. Vyzdobit šestimetrovou, padesát tun vážící hlaveň květinkami a soškami kachen a slonů mi připadalo poněkud absurdní, tady se na to zjevně dívali jinak. Ústí hlavně bylo vyzdobené svastikami a pro potěšení pacifistů si přímo do hlavně sedl holub.

Džajgarh, pohled směrem k Džajpuru	Džajgarh a Ámbér	Džajgarh - zahrada v pevnosti

Cestou od děla jsme minuli zbrojnici a svatyni zasvěcenou Šivovi a přesunuli jsme se k severní polovině zastavěné paláci.

V palácích je opět řada museí, zaprášená expozice stolování a činné loutkové divadlo v původních k tomuto účelu určených prostorách. Odmítajíce četné nabídky průvodcovských služeb činěné uniformovanými strážci jsme došli až do úpravné zahrady.

Ámbér

nádvoří Džaleb čauk

Tady byl konec pevnosti, dál následoval sráz a pod ním starobylý Ámbér s rozsáhlým palácem, zahradami na jezeře Maotha a řadou dalších rozpadajících se chrámů a paláců ve vlastním městě sevřeném mezi kopci pohoří Araváli.

Sjeli jsme k paláci a vstoupili na první nádvoří Džaleb čauk. Lví brána nás pak přivedla do samotných paláců. Řezaný zdobený mramor a pískovec a rozlehlé kamenné mříže byly daleko působivější než omítnuté a natřené zdi nového paláce v Džajpuru. Vychvalovaný Šíš mahal, zrcadlový sál, byl trochu zklamáním. Mozaika zrcátek a sklíček byla oškubaná do výšky, kam dosáhly ruce generací návštěvníků. Pokračovali jsme branami dál do pevnosti a byl jsem překvapený, když se přede mnou po průchodu temnou a úzkou chodbou otevřelo další rozlehlé nádvoří. Čím dál jsme postupovali, tím ubývalo návštěvníků, chodby byly méně poplivané a o něco víc pomočené, ubývalo výzdoby. V pobořených sálech nejvzdálenější části paláce jsme byli sami s křikem ptáků. Vystoupil jsem na balkónek vysunutý ze zdi paláce a nade mnou se proti zapadajícímu slunci rýsovala silueta mocné pevnosti Džajgarh. I sám palác vlastně patřil k pevnosti, vzhůru po svahu se táhly hradby chránící průchod z pevnosti do paláce a města. Blížil se čas návratu.

	před Lví branou	Šíš mahal dovnitř se nesmělo	opuštěné zákoutí Man Sinhova paláce

mramorové mřížky		palác Man Sinha I.

chrám Šrí Džagat Siromání Dži

výzdoba chrámu

Dveře dalších, menších paláců a havéli dole v Ámbéru byly často zavřené, zatlučené a na kdysi honosných stavbách byly patrné šrámy z nerovného boje s časem. I čistý a úpravný chrám Šrí Džagat Siromání Dži měl dny největší slávy za sebou a pro svatého muže v oranžovém rouchu jsem byl vítaným rozptýlením. Prováděl mne chrámem, ukazoval na oltáře a cosi vysvětloval, rozsvítil ve vnitřní svatyni a naznačil, že mám fotografovat. Na misku jsem pak položil dar chrámu a on mi na čelo vtiskl tilak. Měl pro mne daleko větší váhu než ten od posvátného puškárského jezera.

chrám Šrí Džagat Siromání Dži

opuštěné havéli

Ještě chvíli jsme si v padajícím šeru prohlíželi řady koní, slonů a božích i světských postav na vnějších stěnách chrámu, který tu na počátku XVII. století nechala na památku svého syna postavit Šrangar Déví Kunkavat, manželka rádži Mansinha. Svatý muž se mezitím převlékl do civilu, sedl na kolo a odjel. Odešli jsme k autu, čekajícímu před velkým obchodem s řemeslnými výrobky, a stali jsme se obětí nahaněče, který nedal jinak, než se se půjdeme podívat na něco, co jsme ještě neviděli. Tím něčím nebyly ani kožené sandály, ani výrobky z mramoru či keramika, ale tady, pohleďte. Trhl oponou a před námi se objevil Tádž mahal. Proč byste jezdili do Ágry? Tady ho máte! Je trochu menší, pravda, ale zato je ze stejného kamene a nemusíte se mačkat.

večerní provoz v Džajpuru

Vyfotografovat asi dvoumetrový model nám však nebylo dovoleno. U originálu to snad bude lepší.

Směrem k Džajpuru provoz houstl a ve městě se náš řidič rozhodl vyhnout zácpě a odbočil do spleti bočních ulic. Ocitli jsme se v jiném světě, v temných uličkách mezi malými domky, hromadami odpadků a tlupami potulných psů a prasat. Skupina prasat peroucích se o zdechlinu psa dávala najevo, kdo mívá v případě sporů navrch.

kapitola 11: Saváí Madhópur a park Ranthambhór

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí