Cesta do Skotska - 5

Sandwood Bay, Handa, Ullapool, Torridon, Eilean Donan Castle

A zase přesun. Úzká silnice vede vytrvale na severozápad po břehu jezera Loch Shin, krajina mění tvářnost. Kopce se stávají strmějšími, vrcholky ostřejšími. Protahujeme se pod nimi podél Loch Merkland a Loch More a u Laxford Bridge přijíždíme k Loch Laxford, což už není jezero ale mořská zátoka. Houstnoucím šerem pokračujeme na sever, usedlostí kolem cesty přibývá a pak jsme najednou ve vesnici Sheigra a není kam dál jet, protože silnice tady končí. Ptáme se místních na kemp (na mapě jsou značené dva) a dovídáme se, že tu nic takového není. Ale jedna paní pronajímá za 3 libry za auto louku dole u zálivu. Poděkujeme a sjíždíme k moři. To už je tma. Najdeme nějaká místa, postavíme stany, vyženeme midges a jdeme spát.

Ráno míříme s ručníky k potůčku a jakási paní z nedalekého přívěsu na nás něco křičí. Jdu k ní a ona mi vysvětluje, že se vůbec nehodí potůček používat k čemukoliv, protože celá vesnice do něj vypouští odpady včetně záchodových. V jejím výkladu se vyskytují slova jako 'fatal' a 'deadly'. Doporučuje nám držet se stranou a brát vodu nahoře u hřbitova. Toalety nejsou. U hřbitova, na vnější zdi márnice, nacházíme kohoutek a v něm použitelnou vodu. Musíte si ovšem zakázat nežádoucí asociace.

Sheigra ale není konec světa - ten je ještě pár kilometrů severněji, na Cape Wrath. Ten je pro nás mimo dosah jednodenního výletu a tak se spokojujeme s méně ambiciozním cílem, Sandwood Bay. Obloha je zatažená vrstvou tenkých mraků, přes které je vidět sluneční kotouč. Mimoděk se na něj tak po jedenácté podívám - a on začne ubývat a ubývat.. ale nezmizí úplně. Je tedy, jak jste jistě správně usoudili, středa 11.srpna 1999, leč my jsme moc na severu a úplné zatmění se dá sledovat jen daleko jižněji.

Vyrážíme na výlet. Vystoupeme několik desítek metrů a ocitáme se na planině porostlé neprůchodnou travou, ve které je možné najít dva druhy masožravých rostlin, jezírky a bažinami. Mezitím se vyjasňuje a znovuzrozené slunce začíná hřát. Největší bahňáci naší výpravy ze sebe strhávají oděv a vrhají se do jezírek, máme totiž na skotské poměry mimořádně pěkný den: je víc než patnáct nad nulou a svítí slunce. Pokud nechcete experimentovat a jít podle azimutu, k zátoce vede pohodlná cesta. Jdete a jdete asi sedm kilometrů a pak se najednou cesta zlomí a otevře se vám výhled nejdříve na pobořenou usedlost s pasoucími se kravami a ovcemi, potom na mělké sladkovodní jezero a nakonec na dlouhou písečnou pláž s roztroušenými skalami a na otevřené moře. Sejdete dolů svahem mezi vysokou travou (nebo je to snad rákosí?), přejdete pole báječných barevných oblázků a jste na písku.

Strávili jsme tam značnou část dne, vypravili jsme se k jihu, kde se zvedají příkré útesy, kde obrovské balvany vystřídají písek a kde z moře ční kamenná jehla (určitě se jmenuje Old Man of ..), někteří se namočili ve studeném moři, většina v jezeře s písčitým dnem (s báječně teplou vodou; pokud se rozhodnete vlézt do moře, je to jedinečná příležitost k odsolení se. Nesmí vám ale vadit, že vody je jen po kolena a že všude kolem jsou ovce.) a potom jsme se loudali zpátky na tábořiště, někteří po cestě, někteří po břehu (ti ale brzy museli nahoru na útesy), někteří jak se dalo. V dálce na jihu se zvedaly krásně nasvícené vrcholky Highlands a Slunce zapadalo do moře. To jsme již sledovali ze skal kolem tábořiště, odkud vítr odfoukal protivné midges. Večer teplota klesla pod deset stupňů a zahnala nás do spacáků.

Dosáhli jsme tedy nejsevernějšího bodu naší cesty a přestože by si to tady zasloužilo delší pobyt a podrobné prozkoumání (jako ostatně skoro všude), otáčíme čumáky aut na jih a začíná zpáteční cesta. A to za námi zůstává neprozkoumané celé severní pobřeží od Cape Wrath přes jeskyně u Durness, odstavenou jadernou elektrárnu v Thurso, ptačí rezervaci na Dunnet Head až po skály Duncansby Stacks a hrady u Wicku, o horách nemluvě. Vybavit se repelentem a vyrazit sem na sever alespoň na měsíc... Ale kde ten čas brát?

Takže čumáky na jih. Nechce se nám odtud ale tak rychle a tak zajíždíme na poloostrov Rubha Ruadh (?), po kterém vede okružní silnice mezi několika vesničkami. Nahoru a dolů, prudké zatáčky, místa na vyhýbání, občas jezírka a občas zase domečky. V Tarbetu vidíme poutač lákající k návštěvě ostrova Handa, na kterém je ptačí rezervace. Cena 20 liber se nám zdá příliš, ale nakonec se stejně vracíme (tedy dokončíme okruh a načneme druhý), se zavřenýma očima platím převozné (7dospělí, 3 děti) a nepřístupný lodník nás na malé motorové lodi převáží ten kilometr na Handu. Tam se nás ujímá hlídač, doporučuje trasu a mimochodem se zmiňuje, že by uvítali dobrovolný příspěvek na provoz rezervace ve výši 5 liber na rodinu. Za další libru si půjčujeme dalekohled. Viktor totiž touží po tom vidět papuchalky a tady prý na jednom skalisku ještě pár či dva je - doba hnízdění již minula. No, nebudu vás napínat, papuchalka jsme nakonec přeci jen uviděli a kromě něj i vysoké útesy a skalní jehly a dokonce díru propojenou tunelem s mořem a alkouny a chaluhy a spousty racků a kormorány a asi dvacet tuleňů na skalisku kousek od ostrova. I na tomto ostrově nacházíme zbytky opuštěné vesnice, jejíž obyvatelé nebyli schopni se tu uživit. Ještě před stopadesáti lety tady žilo osm rodin, celkem 64 osob, přišla však bramborová sněť a hlad, vévoda ze Sutherlandu (už o něm byla řeč) naložil obyvatele na loď a poslal je do Nového Skotska do Kanady, tam je kvůli neúrodě nepřijali... Nepamatuji se již, jak to s nimi dopadlo (možná jich polovina pomřela cestou do Australie), ale vévoda po svých panstvích rozhlašoval, že v Kanadě našli nový domov a vede se jim báječně.

Počasí se kazí, postupně se zatahuje a dává se do deště. Pokračujeme kousek dále na jih a za Unapoolem odbočujeme na západ na uzounkou nepřehlednou silničku, která se kroutí rozbitou krajinou přes vesničku Nedd a další. Kameny, tráva, jezírka s ostrůvky, pokroucené stromy, malé domečky, nad tím v dáli několikasetmetrové hory, krajina jako z jiného světa. Lidi není vidět. Jedeme až k západnímu výběžku, na kterém stojí maják. V dešti si děláme malou vycházku po okraji útesů, ale brzo nás padající voda připravuje o náladu a vracíme se do sucha a pokračujeme v cestě až do kempu v Ardmair. Slušný kemp na kusu země vybíhajícím do moře (11 liber za rodinu se dvěma stany), leje a přesto jsou tu midges. Tak se nám kazí počasí, konverzuji s recepčním. No, my jsme tu teď měli tři týdny krásně, odvětí. Takže teď čekáte tři týdny deště? Ne, šest měsíců, on na to.

A taky že jo. Celou noc byly dešťové přeháňky a ráno jsme vstávali do deště. Mraky se však později přece jen roztrhaly a když jsme dorazili do Ullapoolu, vysvitlo občas i sluníčko. Původně plánovaný rychlý nákup natankování pohonných hmot (čerpadla nejsou v severním Skotsku právě na každém rohu a benzin je zhruba o 10 pencí dražší než na jihu, t.j. cca 80 pencí za litr) se zvrhlo v bloumání moc příjemným (možná nám to tak ale jen připadalo po několika dnech v Highlands) přístavním městečkem, návštěvy různých obchůdků s milými věcmi i nejpříšernějšími nemožnostmi (doporučuji Captain's Cabin) a potulování se po přístavu. Zabloudil jsem i do masny a zakontrahoval potravinu ze všech nejskotštější, haggis. Vyslovil jsem to 'hadžis' a řezník se na mne nesouhlasně podíval a řekl 'hagis'. Pro nezasvěcené: jsou to namleté skopové vnitřnosti s ovesnými vločkami, okořeněné a nacpané do střeva a uvařené. A zatraceně dobré, chuťově trochu připomínající játrovou paštiku. Pustili jsme se do něho pár kilometrů za městem, u piknikových stolků v arboretu. Po jídle následovala procházka pod korunami sekvojí, redwoodů, kaštanů, javorů, jedlí, opičích stromů a kdovíčeho ještě, svezeného z celého světa. A to se zase dalo do mrholení a my jsme nasedli do aut a pomalu objížděli Wester Ross, což však nebylo zdaleka tak úchvatné jako předchozí den. Snad proto, že krajina na pobřeží byla poměrně plochá a pro nás ne tak nezvyklá. Silnice nás vedla dál podél Loch Maree s malými ostrůvky, na kterých rostly pokroucené borovice, do Kinlochewe a to už byl jen kousek do cíle, do tábořiště v Torridonu (stan 3 libry na noc, sprchy na libru). Mokro a midges, vrcholky hor v mracích.

Ráno vyrážíme na výlet do Torridonských hor, tedy údolím mezi Beinn Eighe a Liathach. Obvyklé šachy s auty (koza-sedlák-vlk-a-zelí: všichni lidi na začátku a alespoň jedno auto na konci trasy) a za neutuchajícího deště začínáme z parkoviště stoupat do kopce po dobře patrné cestě. V sedle uhýbáme na sever a jdeme až k jezeru Loch Loire v kotlině pod Ruadh Stac Mór. Počasí se dočasně umoudřuje, občas vysvitne mezi prudkými přeháňkami i sluníčko, a část výpravy se rozhoduje, že než aby se potupně vraceli stejnou cestou, překročí hřeben a potom půjdou za námi. Nechce se mi do toho, protože změny počasí jsou velmi náhlé a za pět minut klidně můžeme být v mracích, a tak se s měkčím zbytkem vracím stejnou cestou do hlavního údolí a pak už jenom klesáme a klesáme po cestě širokým bažinatým údolím podle potoka, jehož koryto je ve spodní části vymleté hluboko do skály a v jednom místě tvoří dva naprosto nepochopitelné pravoúhlé záhyby s vodopádem. V pokročilém odpoledni dorážíme k autům, chvíli čekáme a druhá skupina nikde. No, nebudu vás napínat, nakonec se ve zdraví našla, i když to bylo napínavé a objevovala se po částech a na různých místech. A tak mraky midges v táboře zůstávají jediným stínem jinak vydařeného výletu.

Večer začalo zase pršet a déšť neustává ani další ráno. Měli bychom jet na ostrov Skye ale v dešti a s mraky válejícími se po mořské hladině se nám tam moc nechce. Zajíždíme tedy na Eilean Donan Castle, údajně nejfotografovanější motiv ve Skotsku. Hrad stojí na skalisku v místě, kde se setkávají tři jezera (Loch Duich, Long a Alsh) a pevninou je spojen mostem. Pokud jste viděli film Highlander s Christopherem Lambertem, jistě si vybavíte moment, kdy hrdina vyjíždí s bratry do své první bitvy za volání 'McLeod! McLeod!'. Hrad, který opouštějí, je práve Eilean Donan. Nevím, zda rodu McLeodů někdy patřil - jejich hlavní sídlo je Dunvegan na blízkém ostrově Skye. Hrad byl v době své největší slávy velmi pevný a odolný - údajně ho dokázali dva muži a chlapec ubránit proti mnohonásobné přesile. Nakonec však zkáze stejně neušel a to, co vidíte dnes, je nově postavené v tomto století. Prohlížíme si obrázky v kiosku před hradem a usuzujeme, že dovnitř s těmi davy turistů nemusíme. Vydáváme se tedy do Kyle of Lochalsh, což je městečko, od kterého vede most na Skye. Je ale neděle a tady chcípl pes. Za vytrvalého deště obědváme a váháme, co dál. Nakonec odjíždíme do kempu Balmacara (velký a hezký, 5.80 za místo a žádné sprchy) a zbytek dne trávíme, jak se dá. Jsme tady skoro jedinými hosty a nedá se tu prakticky nic dělat.