---

Tenerife

I. Candelaria, Guímar a pohoří Anaga

Nad Pyrenejemi

Koncem října je po sezóně i na Kanárských ostrovech a spolu s počtem zájemců klesají i ceny pobytu. A tak se stalo, že jsme se 18. října ocitli na palubě přímé linky na Tenerife i my. Poněkud nás překvapila doba letu - 5 hodin. Sdělení mapy je ovšem jasné: v Madridu máte za sebou teprve polovinu cesty. Oblačnost zakrývající západní Evropu se nad Pyrenejemi roztrhla a my jsme pod sebou zahlédli zasněžené vrcholky hor. Potom to byl Gibraltar, Maroko se spoustou malých políček, oceán a konečně Kanárské ostrovy. Letadlo klesalo a my jsme uviděli nejvyšší horu ostrova Pico de Teide s vrcholem v řídkých mracích.

Banánovníkové plantáže

Pod přistávajícím letadlem běžela neutěšená krajina - rozbrázděná tmavošedá lávová pole a na nich ostrůvky nově postavených bungalovů a hotelů s bazény. Tyto ostrůvky končily náhle na okrajích strží a dál se táhla zase jen láva. Některé strže sloužily za smetiště. Vegetace se omezovala na zastavěné plochy a plantáže. Ty ale bylo možné spíše tušit než vidět, neboť byly obehnané plachtami, zakrývajícími rostliny často i shora.

Na letišti nás přivítalo příjemné teplé odpoledne - nějakých 25 stupňů, jasno. Autobus cestovní kanceláře nás po dálnici odvezl do hotelu v Las Caletillas, městečka na východním pobřeží kousek jižně od Santa Cruz. Hotel nám poskytl více než postačující ubytování, navíc se slušnými snídaněmi a večeřemi v ceně. Na Tenerife je totiž jen málo oficielních tábořišť a najít v sopečném terénu místo vhodné pro "divoké" stanování může být velmi obtížné také díky naprostému nedostatku vody (nehledě na to, že se to nesmí).

Bazén je v některých místech jedinou příležitostí ke koupání ve slané vodě

První procházka po nejbližším okolí vyvolala otázku proč se sem vlastně turisté tak hrnou. Domy až na pobřeží, žádné pláže, rozervaný lávový břeh a vlny, činící vstup do vody nebezpečným, a přes záliv kouřící komíny jakési továrny. Na druhou stranu, do vnitrozemí, za domy dálnice a za ní neschůdný lávový svah stoupající k hlavnímu hřebenu Cumbre Dorsal. Koupání vlastně jen v bazénech. Nejbližší slušný přístup do moře je černá městská pláž v Candelarii, městě ležícím asi tři kilometry jižně.

Basilica de Nuestra Seňora de la Candelaria

První den jsme si vyhradili pro "rozkoukání se" v novém prostředí. Na Tenerife existuje autobusová doprava, síť však není nijak hustá a některé spoje jezdí jen třeba dvakrát denně. Teoreticky je možné dostat se autobusy všude, je to ale velice časově náročné. To jsme si ověřili cestou do Candelarie a potom do Guimaru. Víc než těch několik kilometrů se za den rozumně zvládnout nedalo.

Candelaria je malé město na pobřeží. Jeho centrum tvoří dvě ulice starších domů a rozlehlé náměstí, do něhož tyto ulice ústí.

Sochy guančských náčelníků na náměstí v Candelarii

Náměstí je z jedné ze zbývajících stran ohraničené mořem, z druhé skálou, u jejíž paty byl postaven kostel Panny Marie (Basilica de Nuestra Seňora de la Candelaria) a z třetí svahem zastavěným domky. Zády k moři stojí řada bronzových soch domorodých náčelníků, kteří vládli ostrovu v době jeho dobytí Španěly na konci 15. století. Sochy jsou velkou atrakcí a jejich fotografie a modely si můžete koupit v každém obchodu se suvenýry. Na toto starší (kostel byl dokončen v polovině 20. století) jádro se nabaluje rozsáhlá moderní výstavba - jako všude na Tenerife. Romantika zapomenutého koutu světa je dávno ta tam.

Kostel San Pedro v Guimaru

Jen několik kilometrů jihozápadně od Candelarie najdete v lávovém svahu Guímar. Ve dvě odpoledne bylo toto městečko ospalé a liduprázdné. Pomalu jsme prošli kolem kostela San Pedro a dál vzhůru až k oplocenému areálu etnografického parku. Thor Heyerdahl zde skoupil několik pozemků, na nichž se nacházejí stupňovité stavby z lávových kamenů.

Pyramidy v Guímaru a museum

Pokud se zde chcete věnovat zemědělství, je úprava svahu do teras a stavění opěrných zdí nutností, zdi a terasy v areálu se však od ostatních liší a Heyerdahl nalezl mezi nimi a jinými pyramidami v různých částech světa určité podobnosti. Jejich vysvětlení slouží i trvalá výstava a film, promítaný v návštěvním středisku. V přístřešcích na pozemku je k vidění i rákosový vor RA.

Pyramidy v Guímaru

Odpoledne pokročilo a my jsme museli spěchat na autobus. Chtěl jsem si zkrátit cestu a vydal jsem se ulicemi přímo směrem k autobusovému nádraží, ale všechny ulice končily u nějaké neprůchodné strže. No, autobus se nám podařilo na poslední chvíli doběhnout a dokonce jsme i setřásli psa, který se k nám cestou přidal.

Večer nás čekalo setkáni s delegátkou cestovky. Požádali jsme o objednání auta a zaplatili jsme si na čtvrtek výlet do soutěsky Masca. Nebudu vás napínat, lepší je zařídit si všechno sám.

Pohled z Las Mercedes na západ k La Laguna. Teide se skrývá v mracích.

Po snídani jsme obdrželi zprávu, že auto není volné. Navštívili jsme tedy dvě půjčovny hned naproti hotelu, v obou ale na dnešek auto neměli. Nějak zde panuje nechuť půjčoven dávat auto na ten samý den. Vidina druhého dne z šesti stráveného v nepohyblivosti byla nelákavá. Nakonec, když se ukázalo, že chceme auto na více dní, najednou bylo. Dnešní výlet byl tedy zachráněn.

Pohled na jih z hřebenové silnice v pohoří Anaga

Vyjeli jsme na dálnici, vyhnuli se Santa Cruz a po menším bloudění jsme projeli městem La Laguna směrem na severovýchod. Silnici k Las Mercedes lemovaly domky a teprve po několika kilometrech začala v serpentinách stoupat na hřeben pohoří Anaga. Vyprahlou krajinu vystřídal hustý les, o kterém příručky tvrdí že je vavřínový a mlžný. Silnice se držela hlavního hřebene a tu a tam les zřídl a otevřel se výhled do kraje.

Kaplička ve vesnici Chamorga

Ať to bylo na jih či na sever, vždy jsme uviděli zarostlé srázy spadající nějakých osm set metrů k oceánu. Údolí na jihu byla delší než ta vedoucí na sever. U Bailadera dobrá silnice odbočila k jihu a dál po hřebeni vedla jen úzká silnička s nevalným povrchem.

El Draguillo a severní pobřeží

Slunce postupně zmizelo za mraky a když jsme sjeli k vesničce Chamorga, dalo se do mírného deště.

V Chamorze silnice končí. Nechali jsme tu auto na kraji silnice a podle vydali jsme se podél potoka na severozápad, vzhůru na hřeben. Pěšina byla dobře schůdná a vedla hustým vavřínovým lesem. Přešli jsme hřeben a před námi leželo divoké severní pobřeží s vesnicí El Draguillo o nějakých 600m níže. V mrholení jsme sestoupili do vesnice a pod vzrostlým dračincem jsme poobědvali.

Osada Las Palmas

Pěšina z El Draguilla se držela víceméně vrstevnice. Pobřeží bylo zahalené mlhou, vrcholky hor se ukrývaly v mracích a o skály pod námi se tříštil příboj.

Opuštěná usedlost v Las Palmas

Za jedním výběžkem se nám otevřel výhled na osadu Las Palmas. Scenerie jak z dobrodužného filmu: Svahy Anagy na své cestě k oceánu na chvíli zmírní svůj sklon, aby závěrečných stopadesát metrů mohly překonat jedním divokým skokem. A právě na té mírnější plošince se mezi zpustlými a zarostlými políčky krčí pár kamenných domů osady Las Palmas. Z moře čnějí dva strmé skalnaté ostrůvky, o které se neúnavně tříští vysoké vlny. Blížili jsme se k osadě po pěšině lemované opunciemi a keři, která je jedinou přístupovou cestou.

Anaga. Opuštěný dům, dračince, opuncie, mlha, déšť.

Teprve když jsme přišli blíž jsme rozpoznali, že většina usedlostí je opuštěných. Jen jedna je osídlena trvale, další dvě nebo tři jsou udržované jen zčásti a majitelé sem jezdí příležitostně na víkend.

Nechali jsme Las Palmas za zády, minuli jsme ostrůvky a cesta nás přivedla k velkému balvanu, ke kterému kdysi lidé přilepili svá obydlí. Dračince, opuncie, prastará pelargonie. Zbytky maličkých domků u paty kamene a nahoře stavba se zbytky mohutného dřevěného trámu. Větrný mlýn? Lanovka? Žádné z vysvětlení jeho účelu, která mě napadla, mi nepřipadalo pravděpodobné.

Faro de Anaga

Počasí se neustále zhoršovalo, viditelnost klesala a z majáku Faro de Anaga na východním pobřeží toho nebylo mnoho vidět. Rozhodli jsme se nescházet dolů k moři a místo zpáteční cesty údolím Roque Barmejo jsme se vydali po hřebeni na Montaňa Tafada a potom traverzem do Chamorgy.

Montaňa Tafada

Kafe v místní hospodě bylo dobré a přišlo vhod. Hospoda sama vyvolala vzpomínky na dávné toulky po socialistickém Československu: Jedna velká místnost, umakartové stolky bez ubrusů a nálevní pult,

Návrat do Chamorgy

o který se opírají místní muži a vedou se sklenicí v ruce řeči.

Při zpáteční cestě jsme v Bailaderu uhnuli z hřebene na jih, nekonečnými serpentinami sjeli k moři a pak, už za tmy, pokračovali po pobřeží na jihozápad. Když auto zaplnil chemický puch rafinerie v Santa Cruz, byli jsme už skoro doma. Bilance dnešního dne zahrnovala i promočené boty a rozpitá razítka v mokrém pase. Inu, Kanárské ostrovy.

---