SNÍH

úterý 24.1.

"Velkou radost všem milovníkům zimních sportů jistě udělala sněhová nadílka...." Na semaforu blikla zelená. Petr zařadil a hluk motoru přehlušil hlas z autorádia. Natáhl se po knoflíku hlasitosti. "..., silnice v horských oblastech jsou sjízdné jen se řetězy.." "To zas bude pomačkanýho plechu," pomyslel si.

čtvrtek 26.1.

"Prudká sněhová vánice v noci na dnešek způsobila, že některé silnice v horských oblastech jsou neprůjezdné... ..značně je narušena pravidelná doprava s osadami.." Zvuk z autoradia se v tunelu vytratil. "..ezerní.. Na pomoc při odklízení sněhu byla povolána armáda. Vzhledem k pesimistické předpovědi se doporučuje rekreantům, aby ukončili svůj pobyt v těchto oblastech a využili autobusů, které budou přistaveny okamžitě po zprůjezdnění silnic."

pátek 27.1.

"V důsledku dlouhotrvající sněhové vánice bylo opět přerušeno spojení s osadou Jezerní. Stalo se tak naštěstí až poté, co byli z tamějších rekreačních středisek a soukromých chat dnes ráno evakuováni poslední obyvatelé. Většina záchranných oddílů byla nasazena na pomoc těm, kteří již od včerejšího rána bojují o záchranu téměř dvou tisíc obyvatel Dlouhého Dolu, se kterým je udržováno spojení pouze pomocí amatérské radiostanice. Dodávka proudu a telefonní spojení s Dlouhým Dolem bylo přerušeno v důsledku vichřice, která dosahuje rychlosti až stodvaceti kilometrů v hodině." Petr zaplatil za jídlo a zamířil k šatně, kde visel na zdi telefonní automat. Jestli je odvezli ráno, mesej už bejt doma. Telefon nikdo nezvedal.

V televizi skončil film. Petr zvedl ještě jednou sluchátko a vytočil číslo. Pořád nic. Zavěsil a vrátil se před obrazovku. Jen dosedl, telefonu zazvonil. Skočil po sluchátku: "Ano?" "Petře, nejní u vás Jana?" "Ne, není. Snažím se k nim celý den dovolat, ale nikdo to nebere. Vám se neozvala?" "Ne, a mám už strach. Odjela v pátek na chalupu a teď je tam to boží dopuštění. V televizi říkali, že už odtamtud všechny odvezli, ale to by zavolala, že?" V hlase Janiny matky byla slyšet úzkost. "Dáte mi vědět, P e tře, kdyby se vám ozvala, viďte? Třeba i v noci, já stejně nebudu spát." "Samozřejmě, paní Špačková." "Tak.. nashledanou." "Nashledanou, paní Špačková, dobrou noc."

sobota 28.1.

Probudilo ho zvonění telefonu na jeho nočním stolku. Rozespale zatápal po sluchátku a shodil přitom celý přístroj na zem. Rozsvítil lampičku. Hodiny ukazovaly půl jedné. "Slyším," zahuhlal. Na druhém konci drátu nebylo po ospalosti ani stopy: "Nevíš něco o Janě? Přijel jsem před chvílí domů a tady není, ani u matky. Byla na c h alupě, ale v televizi prej tvrdili, že v Jezerní nikdo nezůstal." Petr poznal Martina Brauna. "Ne, nevím. Pokoušel jsem se k vám průběžně dovolat, už od včerejška. Nevím, kde je." "To ji tam ti blbci museli nechat, chalupa je stranou a nikdo se neobtěžova l se tam jít podívat. Zejtra ráno vyrážím." "Neblbni, tam se dostaneš leda na lyžích, a na to je to moc daleko." "A co mám dělat? Sedět tady a čekat?" "Něco zkusíme. Připrav se na ráno, stavím se pro tebe s náklaďákem."

...Hranatý černý náklaďák se pomalu vysunul z poslední zatáčky. Ještě několik set metrů mu zbývalo k dosažení vrcholu průsmyku, za kterým následuje šestikilometrové klesání k Jezerní. Sníh odhazovaný sněhovou frézou zuřivě se zakusující do závějí přikrýval vrcholky červenobíle pruhovaných tyčí, vyznačujících okraje vozovky. Petr Joneš, sedící za volantem, upíral pálící oči před sebe přes přední sklo, ze kterého se tři stěrače přičinlivě snažily odstranit nánosy větrem hnaného sněhu. Pár metrů za náklaďákem byla silnice už opět nesjízdná. Petr jen stěží nalézal v oslepující bílé hmotě před sebou vrcholky tyčí, které byly tím kratší, čím víc se blížili vrcholu stoupání. Martin Braun na druhé straně kabiny seděl na samém kraji sedadla, oči přilepené k čelnímu sklu. Znal cestu lépe než Petr, což jim pomohlo hlavně ze začátku, když cesta nebyla ještě značena. Dávno už ztratili pojem o čase a občas se jim stávalo, že pruhovaná tyč se vynořila přímo před předkem vozu, když ji odkryla fréza.

Tmavou skvrnu před sebou zahlédli oba téměř současně. Za několik desítek sekund Petr zastavil v závětří před patrovou kamennou budovou, která stála v nejvyšším bodě silnice a sloužila jako čerpací stanice, obchod smíšeným zbožím, občerstvení a hotel dohromady. Okenice byly zavřené, přes dveře ležela těžká železn á závora. Teď, když fréza byla vypnutá a motor běžel jen ve volnoběžných otáčkách, pronikalo zvenčí do kabiny skučení vichřice. Martinovi přeběhl po zádech mráz. Podíval se na Petra. Ten měl hlavu položenou na rukách zkřížených přes volant a odpočíval. Mar tin si zapálil cigaretu a natáhl se na zadní sedadlo pro termosku s kávou.

Jana Braunová vstala od kamen a přelétla očima zásoby dřeva. - Tak na půl dne. A vánice se vůbec nehodlá utišit. Asi bych se měla pokusit dostat do dřevníku teď, než zapadá až po střechu. Obula si vysoké boty, přes sebe přehodila dlouhou kožešinovou vestu a zamířila ke dveřím do předsíně. - Musím si nanosit dřevo nejmíň na dva dny. Potom už nebudu vůbec muset vycházet ven. Jídla je tu dost, voda se dá rozpustit ze sněhu. Do pondě l ka to přece musí přestat, Martin asi nepřijede, kdo ví jak vypadají silnice. Aspoň to radio kdyby hrálo, povzdechla si a vstoupila do prosklené předsíně. Překvapilo ji, že okna jsou už skoro do poloviny zaváta sněhem. Chtěla se podívat ven, ale viděla jen bílo. Stiskla kliku. Dveře se prudce otevřely a odhodily ji stranou. Vichřice vtrhla dovnitř a bila ji do obličeje ostrými ledovými krystalky. V předsíni se začala vršit závěj. Jana se vzpamatovala z překvapení a pokusila se dveře zavřít. Nešlo to. Rozhlédla se po předsíni. V koutě stála široká lopata. Pustila dveře a snažila se lopatou vyházet sníh ven. Než však stačila lopatu zvednout, byla prázdná. Začala tedy sníh házet hlouběji do předsíně. Když šly dveře alespoň trochu zavřít, zapřela je skříňkou a p o kračovala v odhazování. Trvalo jí přes hodinu, než byly dveře konečně opět zavřené. V předsíni bylo po kolena sněhu. Vrátila se do obývací místnosti. Chtěla přiložit do kamen, ale ta zatím vyhasla. Neměla sílu rozdělat znovu oheň. Svalila se na lůžko, aby si odpočinula. Za chvíli usnula.

Martin si zapálil další cigaretu a podíval se na hodiny. Byla jedna odpoledne. V závětří už stáli skoro hodinu. Byl nejvyšší čas vydat se na další cestu. Ráno vyjeli velmi brzy, vlastně ještě za tmy. Prvních deset kilometrů ujeli poměrně rychle, frézu zapínali jen občas. Čím víc se blížili k horám, tím se jejich postup zpomaloval. Pokud by hned vyjeli a udrželi si rychlost, jakou zdolali poslední úsek stoupání na průsmyk, mohli by do Jezerní dorazit okolo páté hodiny večer. To by před nimi byla ještě šestnáct set metrů dlouhá cesta kolem jezera. Martin zamáčkl cigaretu a vzbudil Petra. Petr si protáhl zdřevěnělé ruce a nohy a spustil okénko, kterým dovnitř okamžitě vtrhl proud mrazivého vzduchu se sněhem. Petr opět okno r ychle zavřel, zavrtěl se na sedadle, zapnul frézu a zařadil rychlost. Náklaďák se s lehkým trhnutím rozjel. Jakmile opustili závětří, zakousla se fréza do první závěje a těžkým vozem zacloumal poryv větru.

Pomalu se prokousávali klikatou silnicí k Zele nému plesu, které tušili kdesi dole před sebou. Silnice byla chráněna horským masivem, takže závěje nebyly tak zlé a postupovali rychleji, než Martin předpokládal. Ve čtyři hodiny minuli první domky osady Jezerní. Z některých vyčníval ze sněhu jen štít a k omín. Červenobílé tyče zmizely a Petr řídil tak, aby se nacházel přibližně uprostřed mezi střechami, vyčnívajícími po obou stranách ze sněhu. Náhle se vůz zhoupl, naklonil na pravou stranu a zastavil se. Petr zařadil zpátečku a snažil se vrátit zpátky, al e kola se jen bezmocně protáčela v hlubokém sněhu. Náhle sebou vůz škubl a náklon se ještě zvětšil. Zkusil to ještě jednou dopředu, ale výsledkem bylo jen to, že náklaďák se ocitl v pštačtyřicetistupňovém náklonu v závěji a zmizela veškerá naděje, že se do s tanou někam dál. Petr otevřel dveře. Vítr mu je vyrval z ruky a vmetl do kabiny spoustu sněhu. Petr se vyšplhal ven z kabiny. Všechna tři kola na levé straně visela bezmocně ve vzduchu. Spustil se zpět na sedadlo. Dveře se mu podařilo zavřít až s Martinovou pomocí.

Janu probudila zima. Chvíli jí trvalo než si uvědomila kde je a co se stalo. V místnosti byla tma. Chvíli tápala kolem sebe, až se jí podařilo nalézt zápalky. Rozsvítila petrolejku a podívala se na hodinky. Ukazovaly skoro půl šesté. Našla sekeru, naštípala třísky a rozdělala opět oheň v kamnech. Uvařila čaj a ohřála si konzervu k večeři. S teplým jídlem se jí pomalu vracela síla. Vzala lampu a šla se podívat do předsíně. Sníh na zemi trochu odtál, ale voda stačila za tu dobu, co spala, zmrzn o ut. Okna byla zcela zavátá sněhem. Teď už se definitivně rozloučila s myšlenkou na doplnění zásob dřeva z kůlny. Po strmých schůdkách vystoupila k padacím dveřím, vedoucím na půdu. Otevřela je a ocitla se v podkrovní místnosti, zaplněné všemožným harampád í m. Kolikrát už si s Martinem říkali, že to musí nějak protřídit, ale nikdy na to nezbyl čas. Začala se probírat odloženými věcmi a vše, co mohlo hořet, házela padacími dveřmi dolů. Byla tu spousta lísek, na kterých v létě sušili houby, a když je brala do ruky, vzpomněla si, že sklípek je plný bedniček na brambory a jablka. Topit tedy bude čím. Přistoupila ke štítovému oknu a vyhlédla ven. Pokud mohla rozeznat, vrstva sněhu končila asi dva metry pod oknem. Dokončila probírku a vrátila se do obytné místnosti .

Proud teplého vzuchu z naftového topení rychle rozpustil sníh, navátý do kabiny vozu. Petr se otočil ke svému spolujezdci: "Tak jsme teda dojeli." Martin jen něco zabručel a začal se soukat do péřové bundy. "Co podnikneme?" zeptal se Petr. "Zkusil bych dojít do Intersportu - je tam rolba," odpověděl Martin a vytáhl z kapsy bundy svazek klíčů. Petr na něho překvapeně pohlédl: "Jak ses k tomu dostal?" "Ještě večer, když jsme se domluvili, že sem zkusíme projet, jsem volal správce. Víš, trochu se s ním z n ám. Vysvětlil jsem mu, na co se chystáme. Měl nás za blázny, ale nakonec mi řekl, abych si přijel pro klíče, že se nám můžou hodit." "Fajn, tak jdeme." Sebrali ze zadního sedadla batohy, Obuli si plastikové sněžnice, navázali se na lano a opustili kabinu. Pod nárazy větru ztráceli rovnováhu. K hotelu to byl kousek, ale než k němu došli, byla už úplná tma.

Hlavní vchod byl chráněn labyrintem, takže se bez problémů dostali dovnitř. Světlo nefungovalo a tak za svitu kapesních svítilen hledali cestu ke garážím. Ty byly přeplněné vozy rekreantů, kteří odtud museli tak narychlo odejít. Sněžné vozidlo stálo hned za vraty. Dalším z Martinových klíčů je odemkli, z nákladního prostoru vyložili všechny nepotřebné věci a doplnili pohonné hmoty. Po několika pokusech s e konečně zlenivělý motor rozběhl. Společnými silami odsunuli vrata, za kterými se objevil šikmý tunel, vedoucí na krytou rampu, ze které se vyjíždělo na silnici. Martin zamířil s rolbou napřed k jejich zapadlému náklaďáku. Skutečnost, že vzdálenost, kter o u se předtím plahočili hodinu, teď urazili ani ne za pět minut, jim zvedla náladu. Odházeli sníh ze dveří a přeložili do rolby zbytek zásob a vybavení, které s sebou vzali z města. Za chvíli už rolba s rozsvícenými světly mířila k místu, kde v létě býval b řeh jezera. Za poslední zpola zasypanou střechou otočil Martin stroj doprava a jel řídkým lesem, na jehož konci stála na rozsáhlé louce jejich chata. Často se musel vyhýbat pahýlům zlámaných stromů a bylo obtížné neztratit orientaci a udržet správný směr. Konečně vyjeli z lesa a zamířili tam, kde předpokládali chatu. "Tady to přece musí už bejt," znervozněl Martin. Jel ještě chvíli přímo, ale pak otočil stroj o stoosmdesát stupňů. Křižovali planinou snad půl hodiny, ale stále bez výsledku. "Tohle nemá smysl, vrátíme se zpátky a začnem znova," řekl Martin a zamířil k místu, odkud podle jeho odhadu původně přijeli. To, jak ho jeho orientační smysl oklamal, poznat teprve když se rolba prudce naklonila dopředu a jako dravec se vrhla z vysokého břehu na zasněžen o u zamrzlou hladinu jezera. Martin na poslední chvíli sešlápl plyn až na podlahu a vztekle řvoucí stroj vletěl do závěje, která se vytvořila na břehu jezera. Prudký náraz vyhodil nepřipraveného Petra ze sedadla na přední sklo. Prudká bolest mu z pravého zápěstí vystřelila do mozku. Martin bojoval se řízením. Ty desetiny vteřiny, než se rolba ocitla zase celá na povrchu, mu připadaly jako věčnost. "Jak je?" zeptal se Petra, když zamířil, teď už najisto, k Jezerní, kde byl břeh značně mírnější. Petr si ohmatá v al zraněnou ruku: "Na zlomeninu to nevypadá, ale bolí to fest." "V hotelu se na to podíváme, určitě tam mají vybavenou lékárnu," řekl Martin.

Na protější břeh vyjeli bez nesnází. Martin nejel přímo k hotelu, ale udělal ještě malou okliku k náklaďáku. Ze sněhu už vyčnívala jen část plachty, kryjící korbu.

V hotelu ošetřil Martin Petrovi ruku a vydal se hledat hlavní vypínač. Petr zatím zkoušel jednou rukou připravit něco k jídlu. Za chvíli se ozvalo bzučení a Petra bodlo do očí světlo zářivek.

Večeře byla připravená, voda na čaj bublala na benzínovém vařiči, když se Martin vrátil do salonku, který si zvolili jako základnu. Měl špinavé ruce a vítězoslavný úsměv ve tváři: "Za chvíli tu máme i teplo, podařilo se mi nastartovat kotelnu." Petra napadl o , že je trochu přepych, topit kvůli dvěma lidem v celém hotelu, ale pak si vzpomněl na svůj převrácený náklaďák a mávl nad tím rukou. Při jídle se rozhodli podniknout další pokus o nalezení chalupy až ráno za světla. Chvíli bojovali s pokušením uložit se k e spánku do některého z přepychových apartmá, ale nakonec rozbalili svoje spacáky na tlustý koberec v salonku.

neděle 29.1.

Jana vylezla ze spacího pytle. Už ji nepřekvapilo, že i když je na jejích hodinkách krátce po osmé, je v místnosti úplná tma. Zatopila a vylezla na půdu. Štítovým oknem dopadalo dovnitř denní světlo. Oddechla si a vyhlédla ven. Sníh dosahoval téměř až k oknu. Vichřice se utišila, ale k zemi stále padaly v obrovských chuchvalcích spousty sněhu. Vrátila se zpátky do síně a dala se d o přípravy snídaně. Přemýšlela, jak se zabezpečit, aby vyčkala záchrany s co nejmenším rizikem. Nakonec se rozhodla, že po snídani vezme lopatu a alespoň trochu odhází sníh před štítovým oknem.

Hodinky na stolku začaly nepříjemně bzučet. Petr si zdravou rukou protřel oči a rozhlédl se po místnosti. Uviděl Martina, přinášejícího konvici čaje a nějaké oplatky. "Dobrý ráno, jak ses vyspal?" pozdravil ho Martin. "Mohl bych klidně pokračovat," odpověděl Petr, ale vtom si uvědomil, kde jsou a proč. Tam někde v té bílé spoustě přece čeká Jana. Sníh pořád valí - za chvíli už nemusí koukat ani komín. Rychle se vyhrabal ze spacáku. Martin naléval čaj do šálků z hotelové kuchyně: "Co dělá ruka?" "Děkuju za optání, je to o dost lepší," řekl Petr, ale když se pokouš e l odsunout křeslo, sykl bolestí.

Po rychlé snídani sestoupili do garáží. A zase ven. Sněhu přibylo a dostat se na zasněženou pláň se jim podařilo až na třetí pokus, když si Martin zopakoval včerejší projíždění závějí. Tentokrát na to ale byli oba připraveni a obešlo se to bez úrazu. Opět projeli mezi zapadanými domky. Některé zmizely už úplně, z jiných vyčnívaly alespoň zasněžené komíny. Rolba prokličkovala lesem a zamířila přes zasněženou louku. Kouř stoupající z hromady sněhu zahlédl první Petr. Ukázal tím směrem rukou. "Zaplaťbůh," oddechl si Martin a opravil směr jízdy. Z návětrné strany, odkud přijeli, nebylo vidět prakticky nic. Martin dům objel a zastavil u okna, ze kterého se vykláněla Jana s lopatou v ruce. "Tak přece," smála se, "jak jste se se m dostali? Kde jste sebrali tu rolbu?" "Na vysvětlování budeme mít času, až nám to nebude příjemný, ty Sněhurko. Vem si věci a nasedej!" řekl rozesmátý Martin, zabořený po pás do sněhu jak zapadl, když nedočkavě vyskočil z rolby.

čtvrtek 2.2.

"Záchran2>né práce ve sportovním středisku Dlouhý Důl pokračují. Záchranářům se s nadlidským úsilím podařilo vyprostit ze zavátých chat již přes sedmnáct set osob. Bohužel ne všichni se záchrany dožili. Obyvatelé některých domků zemřeli v důsledku podchlazení, jiní byli rozmačkáni, když konstrukce střechy nevydržela váhu sněhu. Neblahý osud zřejmě postihl i dva muže, kteří se před pěti dny vydali přes důrazné varování nákladním vozem do Jezerní. Letošní zima má na svém kontě již dvěstěpatnáct obětí a.." Petr vstal a vypnul radio. "Tak už nás odepsali. V hotelovém pokoji v prvním poschodí, kam se předevčírem nastěhovali, bylo útulno. Petr přistoupil k oknu a zamyšleně se díval do husté chumelenice. Jana seděla v křesle a četla. Ze tří šálků na stolku stoupala pára a p o kojem se nesla vůně kávy. Otevřely se dveře a vešel Martin: "Sněhu už máme po okna. Jestli to bude takhle pokračovat, nebudem se za chvíli mít kam stěhovat. Byl jsem se podívat na topnej olej. Nemůžu říct, že by ho bylo nějak moc. Přiškrtil jsem topení v o statních pokojích. Snad to vydrží, než se odtud dostaneme. Jana odložila knihu: "Pořád si myslím, že jsme to měli zkusit rolbou, dokud se ještě dalo vyjet." "Nemělo by to smysl," obrátil se Petr od okna, "v neděli už určitě nebyly vidět tyče a před průsmy k em je dost příkrej svah. Mohli bychom se tam smeknout dolů a už se nevyhrabat. Lepší je počkat tady" "Čekat, čekat," vyjela Jana, "a na co? Až nás to tu zasype nebo na to až tu zmrznem?" "Tak zlý to zas není," vložil se do hovoru Martin, "aspoň pět neděl tady vydržíme bez problémů. Za tu dobu určitě přestne padat a přijde obleva." "A to tady mám jenom sedět a poslouchat v radiu jak nás pohřbívaj?" řekla už klidněji Jana. "Máš pravdu, musíme si najít nějakou zábavu, než se zcvoknem," řekl Petr a odešel z místnosti.

neděle 5.2.

Petr rozcvičoval zápěstí pingpongem s Janou. Martin seděl u stolu a vykládal karty. Včera odpoledne se přestěhovali o patro výš. Nikomu nebylo do řeči. Rozhlasová zpravodajství byla pořád stejná. Výška pokrývky roste, záchranné práce postupují stále pomaleji, obětí přibývá. Už to ani neposlouchali.

Martin složil karty. V hotelu Intersport byli už týden a jednotvárné dny se podobaly jeden druhému. Pingpong, knihy, karty, šachy, radio -- a především nepřetržité sněžení za oknem. Sněžení za oknem.. Martin se vytrhl ze zamyšlení a otočil hlavu k oknu. Něco se změnilo. Vstal a odhrnul záclonu. Kam až dohlédl, byla bílá pláň, ale další sníh už nepadal. "Konečně, přestalo sněžit!" zavolal na Janu a Petra. "Srandu si dělej z někoho jinýho," zabručel Petr a pokračoval ve hře. "Fakt, pojďte se podívat," přesvědčoval je Martin. "Tak za chvíli zas začne," odpověděl Petr, nicméně se pomalu přiloudal k oknu, následován Janou. Z mraků se pomalu vynořovaly svahy okolních hor. Petr vzal Janu a Mar t ina kolem ramen: "To by se mělo oslavit!" Oba nadšeně souhlasili a Jana se hned vydala na průzkum hotelových zásob, aby připravila slavnostní večeři.

pondělí 6.2.

Janu probudilo nezvyklé světlo. Otevřela oči a oslepil ji prudký jas slunečního paprsku, pronikajícího oknem do pokoje. Rychle vzbudila ostatní a všichni tři se nahrnuli k oknu. Slunce zvolna stoupalo bezmračnou oblohou nad hřeben Ostrého štítu a zalévalo oslnivým svitem protilehlé svahy a zasněženou kotlinu.

Třem přátelům jako by se vrátil elán. Jana s Martinem se pustili do úklidu, který celý týden zanedbávali a Petr, který šel jako každé ráno zkontrolovat topení a agregát, slyšel jejich smích ještě na schodech.

Když se vrátil, byla Jana v pokoji sama. "Kam šel?" zeptal se Petr. "Nahoru, vzal dalekohled, že se půjde podívat po okolí. "To by mě zajímalo, co chce vidět víc než odtud," zavrtěl Petr hlavou. "Pojď, vyběhneme za ním."

Martina našli v posledním patře. Stál u okna a dalekohledem se díval směrem k průsmyku. Ani se neotočil když je uslyšel. "Je vidět," řekl a podal dalekohled přes rameno Petrovi, "podívejte se sami." "To snad ani nemůžeš myslet vážně!" Petr přiložil dalekohled k očím. Viděl přesně to, co po Martinových slovech očekával. V průsmyku vyčnívala ze sněhu střecha, r o zeznal i štítová okna těsně nad hranicí sněhu. Podal dalekohled Janě. "Proč bychom zbytečně riskovali, sněhu bude skoro sedm metrů, je to prašan a nahoru bychom se plahočili nejmíň dva dny. A navíc nevíme, jak to vypadá na druhé straně. Tady můžeme v klidu čekat, až se k nám prohrabou." "Ty mluvíš, jako kdyby se ti tady kdovíjak líbilo," skočil mu do řeči Martin. "Okolo poledne bude určitě nad nulou, sníh trochu odtaje a sesedne. V noci bude zas mrznout a když vyrazíme za svítání, bude povrch pevnej a do o b ěda jsme nahoře. Máme přece sněžnice a není to ani sedm kilometrů. Na zádech toho taky moc neponesem - nějaký jídlo, čaj a náhradní oblečení. S vařičem, litrem benzinu a ešusem to odhaduju, no, maximálně šest kilo na jednoho. To by šlo, ne?" S posledními s lovy se obrátil na Janu. "Já bych odtud taky radši vypadla," řekla. Tím bylo rozhodnuto. Petr jen pokrčil rameny.

Zbytek dne strávili přípravami na cestu. K věcem, které navrhl Martin, přidali ještě horolezecké lano a po dlouhém dohadování nakonec i spací pytle. Petr se snažil ještě několikrát přemluvit Martina a Janu aby zůstali, ale marně.

Martinův první předpoklad se splnil. Když slunce zapadlo za průsmyk, rtuť teploměru rychle slezla z plus čtyř na nulu. Večer, když naposledy kontrolovali výstroj, bylo osm pod nulou. Martin nemohl dlouho usnout. Přecházel po místnosti a často se díval z okna. Nebe bylo poseté hvězdami a sníh se jiskřil.

úterý 7.2.

Ráno vstávali ještě za tmy. Mlčky se oblékli a posnídali. Petr sešel do suterénu vypnout agregát a topení. Když se vrátil do pokoje, byli už Braunovi připraveni k odchodu. Petr si rychle hodil na záda krosnu a kývl na ně: "Jdeme na to!" Obuli si sněžnice, vzali lyžařské hůlky a vylezli oknem. Sníh byl sice umrzlý, ale přece jen ne tak, jak si to před s tavoval Martin. Když míjeli poslední střechy Jezerní, vyhouplo se nad obzor slunce. Nasadili si sluneční brýle a pokračovali v cestě. V čele se střídali Martin s Petrem, Jana šla uprostřed. Snažili se držet trasy silnice, kterou prozrazovala jen mírná změ na sklonu svahu.

V deset hodin udělali přestávku na svačinu. "Nevypadá to, že bychom obědvali nahoře. Jde se pořád hůř a hůř a nejhorší úsek máme ještě před sebou," řekl Petr. Martin jenom pokýval hlavou. Vydali se na další cestu.

Sklon svahu se zvětšil a chůze byla namáhavější. Zastavovali čím dál tím častěji. Bylo poledne, když měli za sebou zhruba polovinu cesty. Seděli právě na batozích a popíjeli horký čaj, když tu se zleva ozval podivný zvuk. Jako na povel se všichni otočili směrem odkud přicház e l a spatřili obrovskou masu vířícího sněhu, valící se k Jezerní. Bez dechu sledovali její cestu. Zpočátku lavina stále mohutněla, ale na mírném svahu před Jezerní se její pohyb zpomalil. Čelo laviny dorazilo k Intersportu. Vše zmizelo v bílé pěně. Když ra c hot laviny utichl, nenarušovalo sněhovou pokrývku v údolí už vůbec nic. Martin se podíval na Petra, který stále ještě zíral na místo, kde ještě před pár vteřinami vyčnívala ze sněhu dvě poslední patra Intersportu. Petr vycítil jeho pohled: "Tak jsem docel a rád, že tam už nejsme." Zvedli svoje zavazadla a navázali se na lano. Pokračovali ve výstupu asi hodinu, když vtom naráz strnuli. Hřmění se ozývalo ze svahu po jejich pravé ruce. První se vzpamatoval Petr: "Pojďte, rychle, třeba se dostaneme mimo!" Dali s e do rychlé chůze, jak jen jim to podmínky dovolovaly. Hřmění sílilo. Petr se ohlédl a uviděl, že čelo laviny je na jejich úrovni, několik desítek metrů za nimi. snad to tedy přece jen stihnou. Nestihli. Byli zachyceni okrajem laviny a po několik nekonečných vteřin nevěděli, co se s nimi děje.

Za chvíli vše utichlo. Martinovi, který šel jako první, se nějak podařilo udržet nahoře. Shodil batoh a vyhrabal se ze sněhu. Rozhlédl se. Pár metrů od něho se zbavovala sněhu Jana. "Jsi v pořádku?" "Já jo, ale přišla jsem o batoh. Co ty?" "Já zas nemám jednu sněžnici. Kde je Petr?" Martin se přebrodil k Janě a zatáhl za lano. Drželo. Šel v jeho směru a vytahoval je ze sněhu. Když už to nešlo, odepnul sněžnici a začal s ní hrabat. Za chvíli narazil na Petrův batoh. S Janinou pomocí se mu podařilo osvobodit Petra ze sněhu. Ten se snažil jim při vyprošťování pomáhat, ale byl zapleten do lana. "Dejte.. pozor.. na ruku.." cedil mezi zuby, když mu pomáhali s batohem ze zad. "Která je to?" "Zase ta.. pravá.." "Máš na ni nějak smůlu," řekl Martin. "Zaplet sem se.. do lana.. Zkroutilo mi ji to.. na krosnu.. a pak to křuplo.." "Budeš moct jít?" "Jo,.. to pude." Jana si hodila na záda jeho batoh: "Musíme se dostat na pevnější sníh, tam s tím něco uděláme." Přebrodili se na kraj lavinového pole. Tam udělali z lyžařských hůlek dlahy a zafixovali Petrovu ruku.

Lavina je snesla o několik set metrů níž. Martin při pohledu vzhůru pocítil beznaděj. Po lavinovém poli k silnici se jít nedalo, budou muset zamířit přímo vhůru. A to teď jim chybí jedny sněžnice. První šla Jana, za ní Petr a nakonec Martin bez sněžnic. Došli asi na úroveň odkud je strhla lavina, když slunce zmizelo za hřebenem. Prudce se ochladilo. Janu opouštěly síly, ale se zaťatými zuby se potácela vpřed. Petr jí nabízel několikrát vystřídání, ale ona odmítala. "Dnes už tam stejně nedojdem," řekl Martin. "Radši se připravíme na noc." Odepli sněžnice a Petr se bezmocně díval, jak se Braunovi marně snaží vyhloubit v sypkém sněhu bivak. Nakonec se museli spokojit jen s mě l kou jámou. Při čaji, uvařeném z rozpuštěného sněhu, organizovali spaní. "Hele, zalezte s Janou každej do jednoho spacáku a zkuste usnout. Tak za dvě tři hodiny se vystřídáme." Martin na sebe navlékl rezervní oblečení, uklidil věci od večeře a potom se schoulil v koutě jámy a snažil se usnout.

Probral se asi za hodinu. Byl celý ztuhlý a zábly ho nohy. Snažil se zahřát pohybem, ale byl příliš unavený a proto se brzy vrátil na své místo. Jana klidně spala, ale Petrův dech byl nepravidelný a přerývaný. Rozhodl se, že je nebude budit. Byl na tom z nich přece jen nejlíp. Sněžnicemi upravil ještě trochu záhrab, vzal na sebe ještě nějaké oblečení z Petrova batohu a zahrabal se do sněhu. Zanedlouho usnul.

středa 8.2.

Martin se probral z mátožného spánku. Bolela ho hlava a měl pocit, že vůbec nemá nohy. Vyhrabal se ze sněhu a rozhýbával údy. Nad hlavou zářily hvězdy. Světélkující číselník hodinek ukazoval čtvrt na tři. Spali tedy téměř šest hodin. To musí stačit. Zkřehlýma rukama zapálil vařič a dal na něj ešus se sněhem. Postupně přidával další a další sníh, až byla nádoba plná vody. Když se začala vařit, vzbudil Janu a Petra. Rozhořčeně mu vyčítali, že se s nimi nestřídal, jak bylo dohodnuto.

Po snídani sbalili věci a vydali se na další pochod. Směr byl jasný - nahoru. Petr, za ním Jana s batohem, poslední Martin bez sněžnic. Šlo se lépe než ve dne, v noci se na povrchu stačila utvořit ledová krusta, Martin se přesto dost bořil. Věřil ale, že se mu lépe rozproudí krev v necitlivých nohách.

Konečně.. Čerpací stanice v průsmyku je přivítala, když už slunce stálo vysoko. Svalili se na zem, opřeli se zády o štítovou zeď a vystavili obličeje slunečním paprskům.

První se vzchopil Petr. Vstal a začal zkoumat, jak se dostat dovnitř. Okna byla pečlivě zavřena. Zdravou rukou vyhrabal z batohu benzinový vařič a rozbil s ním okenní tabulku. Zvuk tříštěného skla se rozlehl bílým tichem jako výstřel. Petr na chvíli zaváhal, ale pak rozbil i vnitřní sklo, vysunul západky a otevřel okno dokořán. "Pojďte, pojďte.." Pomohl Martinovi a Janě. S vynaložením posledního zbytku sil se dostali všichni dovnitř. Petr našel jeden z nájemních pokojů, uložil Martina do postele a vydal se hledat topení. Jana se svalila vedle Martina. Když se Petr vrátil zpátky, oba tvrdě spali. Teplot a v budově začala pomaloučku stoupat.

pátek 17.6.

Černý náklaďák s přívěsem pomalu zajel k výdejnímu stojanu. Petr otevřel dveře a seskočil na zem. Čerpadlář se na něj usmál: "Tak co, jdeš mi zase rozbíjet okna a vyjídat sklad?" "No, dneska bych radši tak dvěstě do nádrže a čtvrtinku coly do sebe," odpověděl Petr, bojující s uzávěrem nádrže.

Když chtěl platit colu, čerpadlář mávl rukou: "To je dobrý, a stav se někdy na kus řeči. Rád bych si to někdy poslechl celý z první ruky a plynule." "Tak dík, a čekej mě," řekl Petr a vyskočil do kabiny. "Odkud se znáte?" zeptal se Petra závozník. "Ale, v zimě, jak byla ta spousta sněhu, jsem pomáhal jednomu kámošovi zachraňovat manželku a nakonec jsme byli rádi, že někdo zachránil nás všechny. Tady prej jsme byl i čtyři dny, ale já si z toho skoro nic nepamatuju. Když nás našli, měl jsem zlámanou ruku přivázanou k rozlámaný lyžařský hůlce a zápal pohrudnice nebo co. Martin - to je ten kámoš - měl pořádně omrzlý obě nohy a jeho ženu křísili deset dní. Všechny nás k r mili z kapačky."

Souprava vjela mezi první domky Jezerní. Petr ukázal na nízký můstek: "Tady z toho můstku jsem v zimě shodil tohodle našeho drobečka. Když slezl sníh, našli ho tu ležet na boku. To jsem ale ještě byl ve špitále."

Zaparkovali za budov ou Intersportu, kam vezli materiál na opravy škod, způsobených letošním sněhem. Petr se obrátil k závozníkovi: "Jdu se trochu projít, zatím se může začít skládat."

Z komína chaty na protějším břehu jezera se kouřilo. Přijdu akorát k obědu, pomyslel si Petr a přidal do kroku.