BESTIE

"Přitahuj, sakra, přitahuj!" Otevřená kanoe těžkopádně přirazila ke břehu. Strakatý chundelatý podvraťák na nic nečekal, vyskočil z lodě a s radostným štěkotem se vrhl mezi slepice, hledající na úzkém travnatém pásu mezi řekou a plotem přilehlé zahrady něco k sezobnutí. Kudrnatá dívka s ukřivděným výrazem v tváři se zachytila za trs trávy na břehu. "Tak lez!" Mírně obtloustlý zadák hodil pádlo do lodi a vydrápal se na břeh. Zpoza bezinkového keře v rohu plotu se vybelhal hrbatý stařík a napřáhl hůl směrem k psovi: "Haló, vy tam, zavolejte si toho psa! Slepice mi pak nenesou." "Polib mi prdel," zabručel zadák, přidržující teď v podřepu loď. "Fafíku! Fafíku, pojď sem! K noze! Fafíku!" zaječela dívka, sotva se ocitla na pevné půdě. Slepice však byly přitažlivější a Fafík se ke své paní vrátil až když se poslední z nich protáhla mezi plaňkami do zahrady. Stařík naposledy zahrozil holí a obrátil se k odchodu.

"Taky mohli tu pitomou elektrárnu postavit na druhým břehu, kdo se s tím má tahat," postěžoval si zadák, odhodil vajgla startky přes zábradlí do kalné vody nad jezem a vzápětí za ním poslal vydatnou slinu. Dívka, potácející se pod vahou druhého konce naložené kanoe, jen cosi nesrozumitelně zamumlala, Fafík vesele poskakoval okolo ní a pletl se jí pod nohy. Vajgl pomalu plynul po klidné hladině. Jak se blížil k hraně jezu, jeho pohyb se zrychloval, až nakonec se přehoupl přes hranu a zmizel ve vývařišti. Koruna poměrně nového jezu byla lomená do V a vření vody pod ní dávalo zcela jasně najevo, že výstražná tabule zakazující koupání, na které rok co rok rostlo číslo udávající počet obětí, nemluví do větru. U pravého břehu byl krátký krytý náhon vedoucí do maličké zděné elektrárny. Těsně před ní bylo krytí asi na půl metru přerušené, aby bylo možné čistit česla. Stavidlo bylo spuštěné a voda u česla klidná a černá. Do kanálu pod elektrárnou nahnal zpětný proud všemožné odpadky; vedle špinavé pěny a kusů polystyrenu se tu zvolna točily plastikové lahve, prázdné spreje, nafouklý potkan. Posléze se k této rozmanité změti přidal i zadákův vajgl.

Tábořiště na pravém břehu pod jezem bylo zaplněné jen částečně. Od dvou ohňů se rozléhal hlasitý zpěv, jako by se skupinky zpěváků snažily překřičet jedna druhou, u třetího se vedla vzrušená debata o kvalitě piva v hospodách v okolí řeky. ".. a stejně ti řikám, že to, co ti natočej v Čertový knajpě v Loktici, nikde jinde nedostaneš." "Se ví, jasně!" "Dej si dvě a posereš se!" "Co kecáš, ty piješ stejně jenom šaratici." "A byl si frajere někdy u Macháčka v Dalotíně? Ne? Tak to víš pěkný hovno, co je dobrý pívo." Obtloustlý zadák otevřel zuby lahev Samsona, vyplivl uzávěr do ohně a notně si přihnul. Zle týraná překližková kytara u vedlejšího ohně dělala co mohla, aby dodala říz vyvrcholení písně. "..potom ať se celá parta dívá, jak deš domu s vópicí.." Kudrnatá dívka se přiloudala odněkud ze tmy. "Hele, neviděls Fafíka?" Zadák odtrhl rty od lahve a říhnul. "Né-e. Poď si taky sednout." Chytl ji za ruku a snažil se ji stáhnout k sobě. Pokusila se mu vyškubnout. "Pusť mě, já ho musím najít." Povalil ji na sebe. Lahev piva se převrhla. Zaklel, pustil dívčinu ruku a lahev znovu postavil. Teprve teď si uvědomil, že se nemá co vylít. "Hele, skoč mi eště pro jednu, sou za stanem," zaškemral. Dívka se posadila. "Nejsou. Tahle byla poslední." "Doprdele," ulevil si zadák. "Pojď mi pomoct najít Fafíka," vyzvala ho. Kdosi poslal dokola lahev rumu. Napil se a podal ji dívce. "Dyť von příde. Dycky přišel." Dívka si lokla. "Jo, ale teďka je pryč už dlouho." "Nech to na ráno, teď stejně najdem kulový." Dívka se bez řečí zvedla a zmizela z dosahu světla, vrhaného ohněm. Její volání bylo slyšet z různých míst v okolí tábořiště ještě když vytrvalci u posledního skomírajícího ohně sdělovali světu, že táborák zvolna zhasíná.

Vyhrabal se ze stanu a mžoural do denního světla nepříjemně bodajícího do očí. Hlava ho bolela a v ústech měl jako by mu jimi protekla stoka. To tomu včera zas dal. Konečně se trochu rozkoukal. Dívka seděla na převrácené lodi, mlčky okusovala suchou housku a zapíjela ji čajem z očouzeného ešusu. Došel k nejbližšímu stromu, aby se vymočil. Opřel čelo o drsnou studenou kůru. Projela jím vlna chladu. "Našlas ho?" zeptal se. "Ne." "Ptala ses lidí ve vesnici?" "Seš blbej? O půlnoci nebudu burcovat lidi. Podíváme se po něm teďka. Slíbils mi to, ne?" "Kvůli pitomýmu čoklovi se asi poseru," zabručel. Hlasitěji pak dodal: "Kdo ti řikal, že ho máš sebou tahat na vodu?" Pomalu se dávalo do deště.

Stáli na betonovém krytu náhonu a dívali se, jak se krvavá skvrna pomalu rozplývá v dešťové vodě. Na česlech ulpívaly rezavé chlupy. Dívka posmrkávala. "Co tady děláte?" ozvalo se za nimi. "Hledáme Fafíka," zafňukala dívka. Muž došel až k nim. Z široké střechy černého pogumovaného rybářského klobouku mu crčela voda. "Koho?" zeptal se. Jeho pohled padl na česla. "Tak to ho už nehledejte. To je všechno, co z něj zbylo." Dívka se hlasitě rozbrečela: "Já ho chci aspoň pochovat!" "Není co pochovávat. Pojďte odtud, není tady bezpečno." "Proč?" chtěl vědět zadák. "To je dlouhá historie," řekl muž. "Poďte na polívku. Dneska maj dršťkovou."

Sál místní hospody byl v tuto hodinu ještě prázdný. Z talířů se kouřilo a vůně polévky pro tuto chvíli překryla čpavý zápach vystydlého kouře a rozlitého piva, které od večera ještě na umakartových deskách stolů nestačilo uschnout. Tlustá hostinská se pomalu kolébala od stolu ke stolu a smradlavým hadrem smetala rozsypaný obsah popelníků na podlahu. Mlčky usrkávali horkou polévku. "Máš cigáro?" zeptal se muž, když byl jeho talíř prázdný. Zadák mu hodil přes stůl startku a sám si také vzal. Muž rozškrtl zápalku a oběma připálil. "Jo. Tak teda včera pes. Bestie jedna, kdy tomu bude konec." "Co? Čemu?" zajímal se zadák. "Čemu? Co si myslíte, že jsou lidi tak pitomý, aby se koupali dole pod jezem nebo nahoře když je velká voda a jez táhne? Jo, jednou se tam cvaknuli nějaký vodáci a vcuclo je to, ale vytáhli je. Co pamatuju, nikdo se tady neutopil." Muž si objednal pivo. "Ale co ta tabule? Dyť sou tam i ména a data?" ptala se udiveně dívka. Muž zavrtěl hlavou a pokračoval: "Dokud to byly jenom zvířata, nikdo si z toho nic nedělal. Ale pak zmizel Havlíkův Franta. Hrál si na náhonu a najednou byl pryč. To bylo asi rok potom, co ten novej jez dostavěli. To se ví, že byl poprask. Hledali kde se dalo, propátrali řeku deset kilometrů po proudu, ale nic. Všichni byli přesvědčený, že se utopil, ale nikdy ho nenašli. Akorát tam na česlech zůstal zakrvácenej kousek jeho trička. Říkám vám, záhada. No, a půl roku nato tam zmizel nějakej výletník. Spal v kempu a večer se šel jako ještě nadejchat čerstvýho vzduchu k řece a už ho nikdo neviděl. O něm se říká, že utek za kopečky, ale já vím svoje. Dělal jsem tehdy jako obsluha na tý elektrárně a na česlech byly ráno zase nějaký hadry od krve." "A proč ste to nikomu neřek?" zeptal se zadák, který mu visel pohledem na rtech. Muž se napil piva, otřel hřbetem ruky pěnu a pokýval hlavou. "Ale řekl, to víš, že jo. Policajtům, ale ty měli svoji teorii a na ostatní kašlali. No, a pak to šlo jedno za druhým. Většinou vodáci, rádi se tam v noci potulujou, pak kluk pražáků, co si tady koupili Doležalovu chalupu, dvěstě tisíc mu tehdy dali, chechtal se jim ještě pěknejch pár tejdnů. Krovy sežraný, prkna v podlaze prochozený, zdi mokrý, komín na spadnutí, chlívek bez střechy, no, blázni, a tvářili se že sou něco nóbl." Muž se znova napil a kývnutím ruky si objednal další pivo. "No, tak ten, jo, a pak Honza Dolejš, místní ochmelka. Víte, já si dám taky rád, svejch šest sedm udělám, ale co je to na Honzu! Ten jich urazil vod svačiny do oběda dvanáct, pak se narval do traktoru, zvoral celý pole, a večer dalších dvanáct. No a jednou šel v noci domů, bylo to zjara, vody spousta, a už ho nikdo neviděl. Akorát.. no, to co bylo potom na česlech bych nepřál vám vidět. Ale kdo mně věří?" Muž rozhodil rukama. "A pak jsem jednou mazal ložiska ve strojovně a koukám, že se dole něco hejbá. Stavidlo bylo dole, zrovna jak včera, prosakoval jenom takovej malej čůrek, takže samo od sebe to bejt nemohlo. Tak si tam posvítím a rozklepaly se mi nohy. Tam pod vodou byly oči jak talíře a najednou se to tam zamlelo a nahoru ke mně vystřelilo chapadlo či chobot nebo co to bylo a omotalo se mi to kolem nohy. Řval jsem jako zvíře a ono mě to táhlo pořád blíž a blíž ke kraji. Už jsem se viděl mrtvej a rozsápanej, ale jak jsem tak mlátil rukama kolem sebe a hledal čeho se chytnout, padl mi do ruky francouzák. Mlátil jsem do toho chapadla hlava nehlava až mě to nakonec pustilo. Mý štěstí bylo, že jsem byl vysoko nad hladinou. Ta bestie má těch chapadel víc, ale na mne dosáhlo jen to jedno. Od tý doby jsem tam nevkročil." Dívka zírala na muže s otevřenými ústy a široce rozevřenýma očima. Zadák se uchechtl. "Dobrá povídačka." Muž svraštil obočí: "Povídačka, říkáš? Tak se dívej, frajírku." Vyhrnul pravou nohavici a nastavil nohu na světlo. Lýtko obepínala velmi hluboká červená jizva. "Počkej si na večer a běž se postavit k česlům, když nevěříš. Večer už bude zas hladová a po dešti bude mít i dost vody." Muž spustil nohavici a prohledal kapsy. "Musím už jít a nechal jsem si doma v druhým kabátě peníze.." Zadák mávl velkoryse rukou: "To je dobrý, já to zatáhnu."

Úplně je přešla chuť vrátit se na řeku. Chvíli se potulovali mlčky po okolí a po poledni je déšť zahnal zpátky do hospody. Teď již tady bylo více hostí, většinou dělníci ze statku, jedli polévku a guláš a popíjeli pivo. Zadák s dívkou se posadili ke stolu, kde již seděli dva muži, a objednali si také oběd. "Tak co, jak to jede?" snažil se jeden ze sousedů navázat hovor. "Ale jo, de to," odpověděl zadák. "No no, žádný velký nadšení. Ale máte pravdu, tohle počasí není žádnej důvod k veselí." Dívka se rozplakala. "Co jí je?" zajímal se druhý z mužů. "Ale, ta chobotnice u jezu jí včera sežrala psa." "Jaká chobotnice?" podivil se muž. "No, ta, co tam stahuje ty lidi." "Kdo vám tudle blbost nakecal?" Zadák odpovídal neochotně: "No, takovej starej, v rybářským kabátě, s jizvou na noze." Muž se rozchechtal. "Jo, starej Vymlátil. Chobotnice, to je dobrý. Slyšeli jste to?" obrátil se k vedlejšímu stolu. "Ale.. vždyť má tu jizvu," bránil se zmatený zadák. "Jizvu, jo, to má. Dělal v lese u stahování dřeva. Vožral se, upad, a lano navijáku mu málem uřízlo nohu. Chobotnice!" Znovu se rozchechtal. "Jestli chcete, běžte se k němu podívat. Bydlí v tom malým modrým vopršeným domku na konci vesnice. Myslím, že zrovna bude obědvat."

Z komína stoupal kouř. Zadák zabouchal na dveře a aniž vyčkal odpovědi vešel dovnitř. Vstříc mu zavanula vůně česneku a pečeného masa. Vymlátil stál zády k němu a právě vytahoval pekáč z trouby. Ohlédl se přes rameno. "Á, to jsou k nám hosti, pěkně se vítá, aspoň budu mít příležitost oplatit vám tu dopolední polívku. Dáte si se mnou, ne? Mám králíka." Pečeně na pekáči byla na králíka poněkud velká a měla příliš krátké zadní nohy.