A nesmíme zapomenout na Mdinu (to už jsme zase na Maltě). Uprostřed ostrova, původně hlavní město Malty. A budu se opakovat: pískovcové domy, křivolaké úzké uličky, hradby s výhledem hlavně na sever ostrova, liduprázdno, zvláště když je právě slejvák. Slejvák, jako když překlopíte necky. A za chvíli jako by nic, zase sluníčko. Ale déšť se dá přežít buďto v hospůdce, nebo (což vyjde levněji, protože vstupné na Maltě je obecně 1 lira) v muzeu v arcibiskupském paláci, kde mají slušnou kolekci Dürerových mědirytů a dřevorytů (ale taky spousty mincí a medailí od Féničanů až po dnešek, hudebniny, papežské buly, manuskripty sv. Augustina z 11. století, dřevořezby ze staré katedrály zničené za zemětřesení, obrazy a leccos jiného). Mdina byla už před příchodem rytířů hlavním městem Malty a když rytíři přenesli správní sídlo do Valletty, místní šlechta se urazila a zůstalo jí to prý do dneška.

Ze Mdiny jsme vyšli hlavní branou (ono to moc jinak nejde) a tím jsme se dostali opět do jiné doby. Ne, že by přilehlé město Rabat (nezaměňovat s Victorií, která je taky Rabat, ale na Gozu) nebylo stejné jako ostatní města, ale jsou v něm památky na začátky křesťanství. (Je to velký skok od příchodu rytířů na začátek letopočtu, ale holt toho jednak moc nezůstalo a pak taky tady mám trochu okno). Třebas katakomby, ve kterých se skrývala sv. Agáta před tím, než ji odchytili, amputovali ňadro a posadili na rozpálenou pec, protože se odmítla provdat za jakéhosi hlavouna (pardon, katalánského guvernéra Quintiána). To bylo asi tak okolo r.250 n.l.. Hlavně je tu ale kostel sv Pavla, pod kterým je jeskyně, ve které bydlel po svém ztroskotání u ostrůvků na severu Malty (dnes St. Paul) v roce 64. Jeskyně sama byla vybudována Římany (a jsou tady!) a sloužila původně jako vězení. Do jeskyně se dá zajít, vstupné je dobrovolné průvodci do dlaně.

Tak tedy Římané. Neměli to sem daleko a udržovali tady posádku. Moc toho po nich nezbylo. Co se ukazuje turistům je hlavě římská vila s muzeem v Rabatu (no, v Rabatu: Když vyjdete z Mdiny tak doprava a asi 100m). Pár zbytků sloupů a zdiva venku, v muzeu pak pěkná mozaika, předměty denní potřeby, několik pěkných soch (např. Claudiova hlava), drobné předměty fénického původu a ejhle! Docela vzadu v boční místnosti za mozaikou je několik kamenů s arabskými nápisy. Pokud jsem dobře rozuměl, archeologové našli při odhalování římské vily ve vyšších vrstvách arabské pohřebiště.

Další památka na Římany je na severozápadě ostrova. Když se půjdete koupat na Golden Bay (jedna ze tří nebo čtyř písečných plážiček na Maltě, jinde se dá do vody jedině ze skal. V létě tady musí být narváno, teď to docela šlo) a budete už dost vymáchaní či připálení, zajděte si po silnici asi dva kilometry na jih podívat se na římské lázně. Ale dávejte pozor, abyste je nepřešli. Oplocený pozemek obrostlý opunciemi, v něm dvě pískovco-betonové boudy a podivné nízké přístřešky, smokvoň či co a pod ní staší žena ohánějící se pletacími dráty. Když nás viděla přicházet, sbalila pletení a jala se nám vysvětlovat, co kde je, k čemu to bylo a podobně (vstupné dobrovolné do dlaně). Lázně byly používány zhruba od 2. stol. př.n.l. do 5. stol. n.l.. V boudách jsou mozaiky, ale ne tak pěkné jako ta ve vile. Překvapivé je, že i nízké přístřešky (když říkám nízké, myslím půl metru) skývaly mozaiky. Abyste si je mohli prohlédnout, musíte na kolena. Pak ještě nějaké volně ložené ‘obyčejné’ dlažby, cisterny, kamenná korýtka pro přívod vody z pramene, a latrina. Krátce po nás dorazil jakýsi muž působící místním dojmem a velice zaujatě si prohlížel památky celým tělem: postál na dlažbě, usedl na latrinu..

Ta dobrá žena nám poradila kudy se dostat na pobřeží jinak než po silnici, a tak jsme se vydali napřed prašnou cestou a pak pěšinkami mezi políčky (políčko= 3x10m kamenité půdy) obehnanými kamennými zídkami, u každého políčka kamenná budka neurčitého účelu, kolem samot (samota=přízemní domek 5x5m s televizní antenou, 30 a více let starým autem, opunciovým plotem, rozkvetlým oleandrem, se psem a případně i s loďkou – na kopci. U jedné samoty stálo několik aut a zevnitř se ozývaly zvuky bujarého veselí) až na pobřeží, kde se na vrcholku útesu vypíná jedna z mnoha strážních věží vybudovaných Johanity na ochranu proti korzárům.

Nějak se mi to chození zalíbilo, takže tady na chvíli pouť do minulosti přeruším (o Féničanech a ještě dříve Řecích toho stejně moc nevím, snad jen, že tu byli před Římany, Féničané asi tak od 800př.n.l.) a podívám se po krajině.

Na Maltě se s pěší turistikou moc nepočítá, cyklisty jsme neviděli skoro žádné, tábořiště tady taky nejsou (viděli jsme jen jedno místo na severním pobřeží, kde byly vedle silnice do jednoho chumlu nahnané obytné vozy a přívěsy, ale žádné stany). Tam, kde nejsou města, je ostrov rozdělen zídkami na nekonečné množství políček, takže chodit se dá vlastně jen po silnicích, a to není nic moc. Les tady nenajdete. Na pobřeží je to trochu lepší, tam místy políčka nejsou, zase je tam ale obtížně schůdný terén. Skály jsou silně zerodované, mají spoustu ostrých hran, komůrek, prohlubní a děr.

15.4.2003 Tak mě Natalia, žijící na Maltě, upozornila, že kážu bludy. Les na Maltě mají a dokonce se v něm o víkendech i kempuje a stanuje. Jmenuje se Buskett Garden nebo též Buskett Forest a na www.searchmalta.com/cgi-local/photos/main.cgi?locationid=105&type=1&brand=0" si můžete i prohlédnout jeho fotografie.

Kromě již zmíněné oblasti okolo Golden Bay jsem navštívili úplný západ ostrova Gozo (tedy celé Gozo, které má snad jen 8km), kde je několik zajímavých přírodních útvarů. Dojeli jsme do Dwejry a pak ještě kousek dál. Napřed jsme spatřili Fungus Rock, který není zajímavý, pokud si někde předem nepřečtete, že na jeho stěnách roste léčivá houba, na jejíž těžbu si v minulosti udělal monopol velmistr řádu a zakázal na skálu přístup jinak než lanovkou. Potom jsme minuli malou kapli a to už byl na dosah další útvar, Azurové okno. Do moře vybíhající skalní brána, tak dvacet metrů vysoká, a o ni se rozbíjely vlny a tříšť skrápěla odvážlivce, kteří nedbali nebezpečí býti sfouknuti a vydali se na vrchol brány. Byloť v ten den moře trochu neklidné a postihlo to i nedaleké (200m?) Vnitrozemní moře (Inland Sea), okrouhlé jezero oddělené od moře vysokým hřebenem a spojené s ním přírodním tunelem dlouhým několik desítek metrů. V létě si tady můžete za patřičný peníz najmout lodičku, která vás proveze tunelem na moře, nebo (podle průvodce) při troše opatrnosti jím třebas proplavat. V den naší návštěvy jsme se v tunelu mohli i bez trochy opatrnosti nechat zadarmo umlátit. Voda v laguně byla neklidná a špinavá. V pravidelných intervalech se ozval napřed rachot a pak se ze zatáčky tunelu vyřítila bíle zpěněná masa vody sahající až ke stropu, vyhrnula se do laguny, poklesla a vytvořila širokou nízkou vlnu, která se vyhoupla několik metrů na povlovný protilehlý břeh.

Když už jsme jednou na Gozu, podívejme se taky na místo, které vlastně do této části vyprávění patří i historicky. Během svého dlouhého putování bylo Odysseovi navštívit také Gozo, kde setrval nedobrovolně sedm let v péči nymfy Kalypsó a čas si krátil tím, že odolával jejím svodům. To říká Homér. Místo, kde se toto odehrávalo je údajně na severním pobřeží nad zátokou Ramla Bay. Zde měla nymfa své obydlí v jeskyni ve skále s krásným výhledem na písečnou pláž. Nemám v úmyslu pohněvat si nějaká vyšší či nižší božstva jakékoliv víry, leč nezbývá mi než konstatovat, že buď se ti, kteří tuto jeskyni označili za tu pravou z Odyssey, pěkně sekli, nebo byla Kalypsó, no, trochu podivínská. Slezli jsme po železných schůdcích do jakési díry velikosti standartní garáže s krutě nerovnou svažující se podlahou vylepšenou balvany, kde nebylo kam sednout natož lehnout (nehledě na zcela současný odér lidské moči). Navíc tato díra byla zcela otevřená směrem k zátoce a když začalo pršet, neskýtala téměř žádnou ochranu. Nelze se divit, že antický hrdina zaujal k ženě přebývající trvale na takovémto místě rezervovaný postoj a snažil se držet si ji od těla. Ale ta pláž dole vypadala lákavě a za lepšího počasí bych se na ní rád chvíli povaloval (i když, vážení, sedm let!? To taky nemohlo být v pořádku..)

A zase Malta. Kam teď? No přece na jih! Tam je totiž městečko Dingli a kousek od něj nejvyšší bod Malty, útesy Dingli, 260 metrů nad mořem. Dvěstěšedesát metrů, to je pěknej padák, říkali jsme si, ale byli jsme zklamáni. Ta výška je rozdělená minimálně nadvakrát a mezitím je ještě povlovnější (to znamená ne kolmý) stupeň, takže efekt výškového rozdílu se vytrácí. Podél okraje vede silnička a pokud z ní sejdete, budete si muset hledat cestu mezi ostrými zvětralými kameny, které ale zase na oplátku vytvářejí spolu se sporou vegetací kouzelné kompozice stylu ‘japonská zahrádka’. Na jihu se v moři povaluje již zmíněný ostrůvek Filfla a vyčítavě pokukuje po každém, kdo dokáže anglicky třebas jen pozdravit. Báje o něm praví, že je to vesnice, která byla tak zkažená, že se Bůh rozhodl poslat ji do pekla an bloc. Ale ani tam ji pro přílišnou zkaženost taky nechtěli a vyvrhli ji zpátky na povrch, kdežto dopadla do moře..

Pokud půjdete podél útesů dost dlouho, minete lom a vejdete do doby bronzové (v následující části se bude míchat doba bronzová s kamennou. Prostě je to obojí strašně dávno a pro svou pohodlnost to moc nerozlišuji). Jste totiž na Clapham Junction, což v tomto případě není londýnské nádraží, ale rozcestí dvou – čeho vlastně? Dvě souběžné zcela zřetelné stopy se setkávají s jinými dvěma stopami a vedou dál. Stopy udržují konstantní vzdálenost zhruba 140cm a v místě křižovatky mají hloubku 75cm. Budete-li tento jev konzultovat s panem Dänikenem, dozvíte se jistě něco o mimozemských civilizacích a startovacích rampách. My jsme naštěstí měli k dispozici – kde se vzal, tu se vzal – místního průvodce, který se představil jako přírodovědec-geolog-archeolog-historik, své tvrzení podepřel předvedením své fotografie v knize o historii Malty (jejíž část také napsal) a vysvětlil nám, že v době vzniku kolejí (t.j. cca před 4000 lety) sice místní obyvatelé neznali kolo, leč znali saně a tažná zvířata a tudy přepravovali náklady. Protože to bylo po spádnici, stopy saní využila voda a za pár tisíc let je vymlela do současné podoby.

Pán vypadal, že ví všechno, zeptali jsme se ho tedy na ty kamenné budky u políček. Takže vězte: původně – tedy v první polovině století – je rolníci používali k odpočinku a jako úkryt před poledním žárem. Teď v nich majitelé sedávají s puškou, číhají na ptactvo a říkají tomu sport. Nebo taky pušku nemají, po svém pozemku rozeství klícky se zpěvným ptactvem, mají připravené sítě a sklopné klece a ptactvo loví na kšeft. A dávejte pozor, protože teď je zrovna sezóna. Jednak můžete chytit brok a jednak majitelé nemají rádi, když jim rušíte ptactvo (ale prý to není to samé). Moji domněnku, že se z budek dá hlídat úroda zeleniny před žravými králíky náš informátor ani nepotvrdil ani nevyvrátil.

Byl už večer a proto jsme využili nabídky a nechali se odvézt zpátky do Dingli na autobus. Pokud bychom pokračovali dál na východ po pobřeží, dostali bychom se k megalitickým chrámům Hagar Qim (asi tak hadžar ím) a Mnajdra (nejspíš imnajdra). A to už jsme pěkně hluboko, nějakých pět tisíc let zpátky. Samozřejmě jsme si je nenechali ujít a navštívili je další den. Koupili jsme si lístek do Hagar Qim (nezahazovat, je ho třeba ke vstupu do Mnajdry, ať si kdo chce tvrdí cokoliv) a prošli jsme se tím, co zbylo z původní stavby (a současně asi také tím, co zručné ruce navršily před pár lety, aby to bylo názornější) – podél úctyhodných kamenů (metry a tuny ve větších množstvích), několika průchody, občas jsme zahlédli i kámen zdobený ornamenty.
Mnajdra je trochu srozumitelnější, zvláště když si před návštěvou přečtete návod k použití a koupíte letecký pohled. Tři spojené chrámy, jeden (prý nezvyklý) trojlístkový, druhý kvůli půdorysu zasvěcen plodnosti, třetí slunci (čemu jinému, když spojnice něčeho s něčím ukazuje na místo, kde v den slunovratu vylézá slunce). A zase výhled na moře a na Filflu.